Jarní výlet do ČNB

Možná někoho napadne: „Banka, co je na ní tak zajímavého?“. Inu podivili byste se, jaký zajímavý zážitek si z Prahy odvezla desítka členů naší odbočky. Nebudu Vás již více napínat a rovnou začnu tedy psát.

Úterní ráno nás přivítalo kapkami deště. My už ale víme, stejně jako staří Čukotové, že není špatného počasí, je jen špatného oblečení, a proto se nám úsměvy ze rtů nevytratily, a to ani, když nádražní amplion oznámil, že náš rychlík bude mít deset minut zpoždění. A asi po necelých dvou hodinkách jsme se ocitli před vstupem do naší nejvýznamnější banky – České Národní Banky. Zde jsme prošli bezpečnostními rámy, zbytné věci si nechali ve skříňkách a už se k nám přiřítila milá paní průvodkyně. Její výklad nás postupně zasvěcoval do historie této instituce, jak vznikala samotná banka, jak se mohla jmenovat naše současná měna (např.: česká řepa, český sokol nebo český Rašín), proč bylo Československo vyřazeno po roce 1953 z mezinárodního měnového fondu, ačkoliv jsme jej v roce 1945 pomáhali zakládat, jaká pětisetkorunová bankovka byla nedávno vydražená za neuvěřitelných 18 miliónu korun a další. Pak jsme si vyslechli krátký film, kde spolu rozmlouvali osobnosti zachycené na českých bankovkách. No schválně, dali byste je všechny dohromady? Pro správnou odpověď se opět obracejte na pracovníky naší odbočky.

Po shlédnutí krátkého filmu jsme se přesunuli ke stolu, kde na nás čekal 3D model půdorysu banky a další hmatové zážitky včetně braillských popisků a to v českém i anglickém jazyce. Zde Emilka poučila paní průvodkyni o správné použití šablony na rozeznávání bankovek, a k čemu v šablonce slouží obdélníkový otvor a Laďka předala pracovnicím své ručně dělané záložky.  Pak jsme po schodech či výtahem sestoupili do podzemí, kde nachází se nedobytný trezor. Jeho dveře váží 8 tun a i s rámem váží celá konstrukce 36 tun. Prý nebyl zatím nikdy vykraden a ani my jsme si odsud nic neodnesli. Ono také strčte si do kapsy druhou největší zlatou minci světa, která váží 180 kg a na šířku měří něco kolem jednoho metru. Na chvilenku jsme se též zastavili u bezpečnostních schránek, které kdysi využívali majetnější klienti Živnostenské banky. Ano píši Živnostenská banka, protože budova současné národní banky patřila kdysi Živnostenské bance.

Nakonec jsme zavítali k vitrínám s otvorem pro naši ruku. V prvním otvoru jsme nahmátli cihličku ze dřeva. Lehoučká, jako pírko. Ve druhém otvoru se již po prosunutí ruky objevila cihlička ocelová. Ta už měla pořádnou váhu. Pak následovala cihlička z olova a nakonec cihlička z ryzího zlata.

Dámská část našeho výletu si povzdychla: „To je škoda, že ta zlatá cihlička je přilepená.“ Z omylu je však vyvedla paní průvodkyně. Ono totiž potěžkat si v ruce takovou cihličku vyžaduje opravdu hodiny a hodiny strávené v posilovně. Takže rovnou zapomeňte, že byste si pár takových cihliček odnesli v batohu na svých zádech a s úsměvem na rtech prošli bez obtíží dveřmi této banky.

Vzhledem k výše uvedenému jsme nakonec upustili od plánu, si jednu zlatou cihličku vzíti s sebou do Tábora. Namísto toho jsme si v obchůdku se suvenýry zakoupili magnetky a repliky výše zmíněné mince a vydali se do restaurace Repro, kde na nás již čekali s obědem. A ačkoliv jsme seděli přímo v samotném centru matičky Prahy, dal se oběd (polévka a hlavní jídlo) i s nápojem pořídit za cca 230 korun českých. Když srovnáme cenovou relaci v Táboře s touto restaurací, napadne člověka, zda už se Tábor nestal předměstím Prahy – podle cen, to tak skoro vypadá.

Na závěr, po dobrém obídku, vydali jsme se zpět k domovu, kde po příjezdu jsme ještě na chviličku zašli do DK na kávičku.