S baťůžkem na zádech polským Krakówem

O víkendu 7. a 8. září jsme se my, členové i nečlenové olomoucké odbočky SONS, vydali na výlet do zahraničí. Nešlo o zahraničí typu exotika a all inclusive, lenošení na pláži s vyhřátým jemným písečkem a obsluha, co vám splní každé přání i beze slov, které si mnoho z vás jistě představí. My jsme se spokojili s ubytováním na vysokoškolských kolejích a s celodenním nošením svých zavazadel na hřbetě, a dokonce i se zahraničím, které není příliš vzdálené. Navštívili jsme polské město Kraków. Neletěli jsme letadlem, ale jeli vlakem. Za sebe mohu říct, že po železnici cestuji ráda. Potkáte zajímavé lidi a většinou se nasmějete. Nejinak tomu bylo i u nás.

Prohlídku města jsme zahájili ve stanici Kraków Glówny a poté se přesouvali dále do centra s občasnými zastaveními, kdy nás náš průvodce a překladatel Radim upozorňoval na místní stavby, které stály za zmínění. Byly mezi nimi např. Narodowy bank Polski nebo Barbakan, který sloužil jako brána městského opevnění vybudován z obavy před tureckými nájezdy. Vstup hlídal dobově oblečený voják v drátěné košili, rytířské helmici a s mečem a bylo možno se s ním vyfotit. Kolem procházelo velké množství turistů, dva muži sedící u portálu jedné z věží, jež v dřívějších dobách sloužila jako vstup do města, hráli na akordeony známé skladby a pod stromy stálo několik zdobných kočárů vždy s dvojspřežím koní a sličnou kočí.

Když jsme se propletli uličkami plnými lidí, rozprostřel se před námi Rynek Glówny, kterému vévodí obrovská budova s množstvím arkád, bývalá tržnice Sukiennice, kde se v dobách středověku a renesance prodávaly látky, zejména sukna. Dnes zde najdete velikou restauraci a výstavní sály s uměleckými díly polských malířů. Jelikož byl čas oběda a většina účastníků výletu s sebou jídlo nevezla, určili jsme si jako styčný bod Mariánský kostel stojící v rohu náměstí s tím, že se nám bude dobře pamatovat, protože má velice vysokou věž, ze které každou hodinu poctivě troubí na trubku hejnalista do všech světových stran. Hejnal je melodie, kterou trubač upozorňoval, že městu hrozí nebezpečí, např. útok Tatarů. Jednou mu podle pověsti šíp útočníků proklál hrdlo a jeho troubení zničehonic utichlo. Proto se dnes hejnal hraje jen zčásti a uprostřed tónu je vždy přerušen.

Rozdělili jsme se na dvě skupinky s tím, že jedna šla s naši organizátorkou Zuzkou do restaurace v Sukiennici a druhá s Radimem zamířila do uliček hledat jeden z barów mlecznych, kde vaří tradiční polská a nijak nešizená jídla. Když sedíte v jídelně vybavené jako z minulého století na plastikových židličkách s jídlem, které jste si sami nandali na talíř a přinesli na tácu, máte dojem, že jste se skutečně vrátili v čase o několik desítek let do dob socializmu.

Po obědě jsme se sešli opět na Rynku, odkud jsme se vydali prozkoumávat dominantu Krakówa, hrad Wawel. Neabsolvovali jsme jeho prohlídku zevnitř, zůstali jsme na nádvoří a zamířili do přilehlé Katedrály sv. Stanislava a sv. Václava, která kdysi bývala místem korunovace polských králů a dnes slouží k jejich poslednímu odpočinku, který tu našel i bývalý polský prezident Lech Kaczyński. Součást prohlídky katedrály je výstup na věž, na jejímž vrcholu se nachází jedenáctitunový zvon pojmenovaný Zikmund. Když se během výstupu na věž několikrát protlačujete úzkou mezerou mezi mohutnými trámy a potom stanete přímo pod zvonem, modlíte se, aby některý z trámů podpírajících střechu a držících jeho tíhu nepodléhal zubu času. Po tomto lehce náročném tělocviku jsme si dopřáli odměnu a zasedli ke stolkům v místní cukrárně. Seděli jsme venku a najednou mi na opěradle židle přistál pták, který hrál různými odstíny šedé s výraznýma světlýma očima. V první chvíli jsem se ho lekla, protože vypadal jako z Hitchcockova hororu. Byla to kavka. Přeskočila na stůl přímo přede mě a odrzle si posloužila na ohryzku z jablka, který mamka odložila. Když jsem navštívila Kraków před patnácti lety, setkali jsme se pouze s početným houfem žebrajících holubů, ale takto zblízka vidět kavku, to už se mi nejspíš nikdy nepoštěstí. Pokud někoho se zrakovým postižením zajímá ornitologie, nechť si zajede do Krakówa, protože tam se ptáci promenádují ve velkém stylu.

Než jsme loudavou chůzí zamířili na ubytování, zašli jsme se podívat na Smoka, neboli draka, který prý kdysi děsil obyvatele města a synové vládce Kraka, podle něhož město nese název, ho lstí přemohli. Socha draka měla chrlit oheň, ale místo této velkolepé podívané jsme každých několik minut slyšeli jen jakýsi podivný pazvuk. Oddělili jsme se tedy od početného davu toužebně čekajícího snad boží zjevení a vydali se kolem řeky Wisly konečně odložit batohy. Vysokoškolské koleje, kde jsme v ten den složili hlavu, byly nově opravené a měli to tam moc hezké. Většina z nás šla ještě objevovat „krásy“ města za tmy. Je to věc názoru, zda je krásné míjet přiopilé turisty sedící na židlích u mnoha hospod a barů, přičemž se jim z kapes sypou zloté. Nicméně pokud měl někdo ještě chuť na něco k jídlu, mohl si dát jednu z polských specialit, zapiekanku. Jedná se o podélně rozříznutou bagetu, kterou si člověk může nechat obložit snad čímkoli – rajčaty, kukuřicí, rukolou, nechat si ji polít tatarkou nebo třeba posypat sýrem – a potom se dá zapéct. Jelikož bylo celý víkend otřesné vedro, člověk často sháněl něco k pití, což se dalo obstarat ve všudypřítomných obchůdcích maloobchodního řetězce Žabka. Svou otevírací dobou až do dvaadvaceti hodin a mnoha regály směstnanými blízko sebe mi připomínaly naše vietnamské večerky.

Druhý den jsme procházeli přes plácek, kde jsme si předešlého večera dávali zapiekanky a místo nyní zelo prázdnotou a mírumilovným tichem. Ocitli jsme se v židovské čtvrti Kazimierz, kde jsme si prohlédli několik synagog a do té nejznámější – Staré synagogy, kde se nachází muzeum, se zájemci šli podívat. Objevili jsme také medobraní s velkým výběrem různých medů a džemů. Potkali jsme dva muže v černých hávech a s kulatými čepičkami jarmulkami na hlavách. Minuli jsme zrovna židovský hřbitov a oni dva Židé vyšli z jednoho domu. Čas našeho pobytu se neúprosně krátil, a tak jsme se vydali zpět na Rynek, přičemž jsme se cestou zastavili u obchůdku, kde paní prodávala tradiční paczki, což jsou jednoduše řečeno koblihy. Jsou ale mnohem větší než ty naše a neposypávají se moučkovým cukrem, ale polijí se cukernatou polevou a dovnitř naplní marmeládu klidně i s méně tradiční příchutí. Já osobně jsem si koupila koblih s višňovo-čokoládovou marmeládou. Po tomto dost sladkém předkrmu jsme se přesunuli do restaurace v Sukiennici.

Poté už jsme se odebrali na vlakové nádraží a hurá domů. Během zpáteční cesty jsme kuli plány na další výlety po Polsku, kdy náš průvodce a překladatel Radim nabídl, že se nás velice rád opět ujme. Na tomto místě děkuji naší kolegyni a organizátorce akce Zuzce Kundelové za milý přístup a vyjadřuji obdiv nad tím, kolik času musela strávit nad zorganizováním tohoto zájezdu. Velký můj dík patří i Radimovi, který nás Krakówem protáhl. Nějaký čas zde žil a byl nám často nejen průvodcem, ale také pomocníkem při objednávání jídla a různých domluvách s polsky mluvícími lidmi.

Tereza Hyblová