Střípky z TyfloArtu 2024

TyfloArt 2024 – Sezimovo Ústí

A je to konečně za námi, řekli si organizátoři. Festival s označením TyfloArt 2024 se vůbec poprvé konal ve městě Sezimovo Ústí a v Táboře. A my se Vám nyní pokusíme převyprávět příběh, o tom, jak to všechno bylo.

Středeční listopadový večer, kdy slunce již dávno zapadlo a den D se nezadržitelně blížil, se hotelem MAS prochází vyčerpaní tři pracovníci jedné nejmenované odbočky a každému v duchu běží myšlenky, zda se na něco náhodou nezapomnělo. “Kdo doveze sochu od Ládi? Kdy naložíme Vaněčkovi koule? Co květinářka? Jak s pianem? Kdo přijede dříve a kdo později? Co jídlo, nezapomněli jsme na někoho? Sakra nemáme telefonní spojení na autobusy! Ale ne, vždyť nám to dodají, až zítra. A co klávesy, kdo je má na starosti? A jak s vystupujícími -  přijedou do Tábora nebo na Sezimák? A ten Vokál, tam potřebují lidi odvoz autem. Jo a zavolat starostovi, ne tomu už jsem volal. A co umělci z Chodska? Potřebují místnost na převlečení do krojů, a Elvis, co když bude mít zpoždění letadlo? Klid, už blbneme, vždyť on žije v Praze a jmenuje se Jakub.…“

Hotel naštěstí zcela prázdný čeká na tu velkou šou a my víme, že následné 4 noci se nevyspíme.  A tak to balíme, jedeme domů, abychom ve čtvrtek přijeli již naostro.

O 24 hodin později se na podiu ve společenském sále ujímá slova moderátor, aby neoficiálně přivítal účastníky festivalu z celé republiky. A poté co starosta Sezimova Ústí vyřídil účastníkům svou zdravici, objevují se na scéně panTáti. A zábava může opravdu začít. K veselé náladě přispěla zejména jejich poslední písnička, která parodovala skladbu od Ewy Farné “Mám boky jako skříň”. Následně se k mikrofonu dostávají  Ivanka s Miluškou, aby nás skrze lidové písničky provedly celou naší zemí, a zároveň jsme se dozvěděli, kdo na festival zavítal. Lidé si s nimi notují, a zpívají, a proto není divu, že čas rychle ubíhá a na hodinkách malá ručička nezadržitelně desítku dobíhá.

Druhý den, tedy pátek, se účastníci rozdělují a každý podle svého zájmu si najde svou aktivitu. Jedna skupinka navštíví např. zvukovou střelbu, kde po hodince rozstřelu začíná to pravé turnajové klání. Střelba i turnaj probíhá pod vedením Radka Baštáře a našeho Václava Najmana. Jen hodinka střelby stačila, aby dobrá muška a pevná ruka o vítězi rozhodla. Na pomyslném stupni vítězů se objevují – 3. Iveta Najman (předsedkyně odbočky SONS Tábor), 2. Erika Gaňová (altová zpěvačka Vokál klubu) a vítězka Monika Brožková (též alt Vokál Klub).

Milovníci rukodělných prací zavítali za naším Milanem Chomoutem, aby si vyzkoušeli plést košíky z pedigu – zájem je však obrovský, a proto po chvíli Milanovi dochází dýnka. Přesto si všichni účastníci nakonec výrobu košíků vyzkouší a někteří si pak dokonce košíky zakoupí.

A s milovníky literatury všeho druhu se setkáváme ve společenském sále. Zde se kolem půl desáté spustí odpočítávání startu kosmické rakety, které je doplněno o zvuky z vesmíru – jedná se o audionahrávku od Jana Příborského. To už se na podiu podává čerstvá káva a k mikrofonům přistupují moderátoři Věrka Hanzalová a Jiří Sálus. Ti si pak postupně zvou vzácné hosty – naši Laďku Svobodovou, Evu Budzákovou a Delicii Nerkovou, aby představili jejich díla a trochu je vyzpovídali. Recitace básní se ujala Věrka. Avšak čtení fejetonů a povídky si připravila Iva Mojžíšková. Nešlo však o nějaké čtení černo tiskové předlohy, ale Iva zvládla plynně číst předložený materiál v bodovém písmu, což ocenili nejen autoři čtených děl.

Během čtenářského dopoledne vystoupila také šéfredaktorka ZORY, Daniela Thampy, aby připomněla kulaté výročí vzniku bodového písma, které oslavíme příští rok. Na závěr čtenářského dopoledne zazněla audio-pohlednice z Piešťan – opět od pana Příborského. 

Kdo o keramická díla zájem měl, ten k recepci zamířil, neboť zde Svatopluk Vaněček o svých dílech poutavě vyprávěl.

Ostatní účastníci festivalu, kteří tušili, že program bude náročný, si zašli na relax do bazénu, anebo si vychutnávali masáž od zdejšího (prý šikovného) maséra, případně navštívili cukrárnu a dali si nějakou tu sladkost.

Po skončení dopoledního programu, sešli jsme se u stolu prostřeného k obědu. Během jídla někteří účastníci prý pocítili závan svištícího vzduchu, jak okolo nás neuvěřitelně rychle a přesně pobíhal personál s našimi pokrmy a nápoji. 

Po obědě zbylo trochu času na kávičku nebo krátkou procházku a pak už se nezadržitelně přiblížila třetí hodina odpolední. A to je čas, kdy většina z nás vyráží směrem ke kulturnímu centru Spektrum Sezimovo Ústí (cca 200 m od hotelu). Zde se konala vernisáž Václava Fanty. Ten se bohužel ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit, a proto moderátor Pavel Vít alespoň stručně představil jeho dílo a vysvětlil, jak vzniklo. A aby bylo formalitám učiněno zadost, došlo též k oficiálnímu zahájení festivalu prostřednictvím krátkého projevu prezidenta SONS Luboše Zajíce. U této příležitosti zazpíval Vokál klub 4 písničky, a poté už nic nebránilo tomu, abychom si dali skleničku vínka, obdivovali výstavu “Nechte maličkých přijít ke mně” a unikátní letecké snímky města Prahy pořízené těsně po sametové revoluci. Asi hodinu po zahájení vernisáže jsme se přesunuli do místního kinosálu, který oplývá dostatečně širokým podiem, aby se tam vešlo hudební těleso o 60 lidech. Program si připravila místní ZUŠ Sezimovo Ústí, kterou vede pan ředitel Richard Mlázovský. Jejich vystoupení nás nejdříve potěšilo interpretací klasické hudby např. „Humoreska“ od A. Dvořáka, a pak se studenti pod taktovkou různých dirigentů pustili i do novějších věcí, jako jsou: „Jednoho dne se vrátíš“ od E. Morricone, „Bohemian Rhapsody“ od kapely Queen nebo „Enter sandman“ od Metallicy. Publikum rozhodně nešetřilo potleskem a ani výkřiky bravo nebyly výjimkou. Zcela spokojeni jsme se přesunuli zpět do hotelu MAS, abychom se při večeři posilnili na následující program.

Osmá hodina večerní odbila a na podiu ke kytaře usedl Josef Pelán, a postupně seznamoval posluchače se svou vlastní uměleckou tvorbou, kterou doplňoval vtipnými glosami ze života svého i druhých. A aby své vystoupení ještě vylepšil, dal hádanku do publika, na kterou naše Laďka správně odpověděla a domů si CDčko odnesla. Jeho veselé vystoupení hezky odstartovalo páteční večer.

Kdo v tu chvíli zatoužil po jiném žánru, ten zamířil do jazzového salónku za Tomášem Pavlánem, který zahájil večírek skladbami od J. Ježka. Pak zazněly též skladby od Stinga či Beatles – vše samozřejmě v jazzovém provedení. V mezičase si s námi povídal a vyprávěl, jak vypadá hraní v Německu i jinde po světě, a tak u skleničky vína krásně večer plynul. Na hlavní scéně mezitím vystřídal Radek Žalud Josefa Pelána, aby i on přispěl svým vystoupením k programu večera. Ti, co jej neviděli, jen obdivně vzdychli - “Ten má hlas, jako Hůlka.” nebo možná dokonce lepší?”

Avšak co by to bylo za pořádný festival, kdyby na účastníky nečekalo nějaké to překvapení. Jedno (plánované) si přichystali Radek a Elvis – společný duet a druhé (nečekané), když se k nim přidala i Ráchel Skleničková. Účastníci tak dostali naprosto unikátní zážitek v podobě vystoupení této trojice. Pak už na podiu zůstal Elvis sám v nádherném kostýmu a spustil rock n roll. Na konci již sál odměňoval Elvise bouřlivými ovacemi. A pozor i naše jedna členka (nebudeme jí jmenovat, snad jen dodám, že je nejlepší v Braillu), obdržela od Elvise milé pohlazení a do ouška vzkaz, když vydržíte tančit až do konce mého představení, pozvu Vás na sklenku vína. Už nevím, jak toto dopadlo, jen vím, že kdo se chtěl s Elvisem vyfotit, měl po skončení jeho vystoupení možnost.

A protože půl jedenáctá odbila a půlnoc se kvapem blížila, rozešli jsme se do svých pokojů, abychom nabrali síly na další festivalový den.

V sobotu jsme si raději přivstali, protože ti strašní organizátoři nás od pátku strašili, že autobusy mají zpoždění a na opozdilce nečekají. Jaké autobusy? No přeci na výlety. První skupina zamířila do Husitského muzea, kde pod vedením Věry Hanzalové vstoupili do časů středověku a zde je paní průvodkyně Kateřina Nimrichtrová provedla taji husitského hnutí. Účastníci měli možnost posadit se i na trůn a interaktivně si prohlédnout celou expozici vč. haptického zážitku. Druhá skupina se vydala směrem na Tučapy, aby zavítala do nedalekého zámečku Brandlín, kde na ně čekala kromě poutavého výkladu, také ochutnávka místního pivovaru Kuna a příjemné posezení v zámecké restauraci.

Třetí skupina nasedla do dvou autobusů a odjela směrem na klášter Klokoty. Zde nás přivítala paní průvodkyně Hotmarová. Poté, co jsme se posadili na vyhřívané lavice, započala svůj výklad o tomto nádherném klášteře. Pak nastoupila rodina Šotkova, která je známá tím, že děda Ladislav Šotek i vnuk Štěpán Sova umějí skvěle hrát na varhany, což se také potvrdilo a do toho dcera Marie Sovová s vnučkou Eliškou Janouchovou program doplnily svým nádherným zpěvem. Po cca hodince jsme měli možnost si areál projít, osahat si zdejší rekvizity a před půl dvanáctou jsme vyrazili zpět do hotelu. Trochu jsme zde vymrzli, a proto teplá polévka s horkým čajem rozhodně bodla.

Již ve 14:30 začalo slibované festivalové dilema. Ve společenském sále se slova ujal moderátor Pavel Vít a paralelně s ním se slova na divadelní scéně ujala moderátorka Věra Hanzalová. Nutno podotknout, že obě scény se zaplnily, a proto žádný umělec nepřišel o potlesky vděčných posluchačů. Oba sály se nacházejí na opačných koncích jedné chodby, a pokud jste přebíhali z jedné scény na druhou, tak jste měli možnost si prohlédnout četné výrobky vystavovatelů, z nichž některé byly nabízeny i k prodeji. A tak se zážitkem stala i samotná cesta z jedné scény do druhé. Ve společenském sále se po krátkém úvodu ujal slova manžel guvernérky pan Koželuha, který vyjádřil pochvalný obdiv k atmosféře, která se celým festivalem prolínala. Pak ještě zaznělo pár slov z úst samotné guvernérky Lions Clubu a show mohla začít. První pásmo si připravili svěřenci ředitele ZUŠ J. Hanuše pana M. Tenglera. Své představení zahájili svižnou skladbičkou „La Basque“ a pak už jsme si mohli vychutnávat jednu klasickou skladbu za druhou. Následovala bravurní klavírní interpretace od paní M. Krátké a po jejím vystoupení se již na podiu začalo chystat větší těleso – pěvecký sbor Vokál Klub.

A co se v tu chvíli dělo na Divadelní scéně? Moderátorka Věra Hanzalová, uváděla jednoho interpreta za druhým. Posluchači si užili recitace z francouzské lidové poezie od Hany Gaňové, chodské písně od Ireny Mlnáříkové, která byla ustrojena v nádherném kroji. Následně přišla na scénu Milka Varmusová, která zazpívala popové hity např. od M. Kubišové. Publikum vděčně odměňovalo interprety potleskem, neboť jejich vystoupení šla přímo od jejich zapálených srdíček. A protože k divadlu patří rozhodně i humor, přišlo na řadu vystoupení Libuše Zušťákové na téma „Veselá antika“.

A to už se milí čtenáři dostáváme do stejného času, kdy jsme opustili Společenský sál.

Zde, jak již bylo napsáno výše, stál připravený pěvecký sbor Vokál klub.  Ten své vystoupení zahájil skladbou „Cum de core“ a v následujících 45 minutách představil průřez toho, co si nastudovali. Zazněly skladby od středověkých autoru až po lidové písně. Jejich vystoupení se též setkalo s kladnou odezvou publika, a proto si členové sboru odnášeli nejen drobné dárky, ale i dobrý pocit z vystoupení.

Ve stejné době už na Divadelní scéně tančily a zpívaly sestry Šímovy, Jarmila a Marie. A prý kdyby měli posluchači kolem sebe více prostoru, nejeden z nich by se též pustil do tance. Zde je nutno podotknout, že moderátorka neváhala seznámit posluchače s až dojemnými životními příběhy jednotlivých interpretů, a proto není divu, že nejednomu ukápla i ta slza dojetí.

A zatímco na Divadelní scéně se na své předčítání humorných příběhů připravovala Zuzana Mrázová, ve Společenském sále se rozezněly první tóny interpretů ze střediska Dědina, kteří na festival přijeli s paní ředitelkou Naďou Modráčkovou. Svými písněmi „Kytky stále ještě voní“ nebo „Sbohem Angelino“, hezky navázali na Vokál klub.

Mezitím na Divadelní scéně končila veselá i vážná četba od již zmíněné Z. Mrázové a na závěr ještě od Jany Dvořáčkové.

A tím se program Divadelní scény uzavřel a všichni posluchači se vydali do Společenského sálu, kde se již chystala Ráchel Skleničková a Ivana Töröková. Své představení zahájila R. Skleničková na klavír. Poté se k ní přidala I. Töröková se svým sopránovým zpěvem a pak zpívaly obě.  Též zazněla skladba od dědečka R. Skleničkové, který byl v minulosti totalitním režimem perzekuován. A na závěr přišla muzikálová pecka „Somewhere“.

A než zakončím příběh festivalu, musím zmínit, že sobotní odpoledne se neneslo jen ve znamení hudebních produkcí, ale též vystavovatelé měli svůj prostor pochlubit se svými dovednostmi.

Bedlivému pozorovateli však nemohl ujít jeden detail. I když se většina účastníků dobře bavila, přesto mezi nimi, s blížícím se večerem, narůstala určitá nervozita. Proč? To jsem Vám asi zapomněl říci, že již od čtvrtka se totiž prodávaly lístky do tomboly. Ačkoliv lístků se nabízelo celkem 600 (z toho 400 výherních), v pátek odpoledne bylo tzv. vyprodáno. A během sobotního odpoledne našli držitelé lístků své ceny v prvním patře za dveřmi s nápisem „Výdej tomboly“. A proč ta nervozita? No víte, všech 600 lístků bylo znovu zařazeno do slosování, a proto každý z držitelů lístků mohl opět zažít pocit vášně ze hry. A o jaké ceny se hrálo? Milí čtenáři nespěchej, ale naopak vezměme to hezky popořádku.

V osm hodin po večeři se všichni scházíme ve Společenském sále a před námi se objevuje moderátor Pavel Vít. Má v ruce klobouk a ten je plný jakýchsi čísílek. Asistenti vysvětlují nevidomým, asi už to za chviličku začne. Zde je nutné podotknout, že naše Emilka Kumherová popsala 400 lístků bodovým písmem, a proto i nevidomí účastníci si mohli sami ověřit, zda vyhráli či nikoliv. A kde se vlastně vzali ceny do tomboly? Tak za to musíme poděkovat našim členům odbočky, kteří pilně celý půl rok nosili a sháněli jednu cenu za druhou, aby účastníci TyfloArtu nepřišli zkrátka. A většina z nich opravdu zkrátka nepřišla. Hlavní cenu pak věnovala firma Golden Gate.

No ale pojďme tedy už konečně k tomu losování, ať Vás nenapínám. Desátou cenu přišla vylosovat I. Töröková a šťastný výherce si odnášel košík plný dobrot. Devátou cenu přišla vylosovat naše předsedkyně I. Najman a další výherce si odnášel košík plný dobrot. Osmou až třetí cenu vylosovaly Šéfredaktorka ZORY D. Thampy, vedoucí personálního oddělení R. Moravcová, výkonná ředitelka SONS V. Pokorná a viceprezident J. Šnyrych. Výherci si odnášeli kvalitní sluchátka - každé v hodnotě 100,- €. A poté přišel ke klobouku prezident SONS L. Zajíc a vylosoval dva šťastlivce, kteří si odnášeli pamětní mince z investičního stříbra – každou v hodnotě 170,- €. Pan prezident zároveň slavnostně ukončil festival a poděkoval organizátorům za jejich úsilí. A to už nadešel čas pro tanec ve Společenském sále (hudbu obstarala kapela Music Stars při ZUŠ Sezimovo Ústí) anebo si dát skleničku vínka v jazzovém salónku, kde své jazzové variace předváděl nejen T. Pavlán, ale po čase se k němu přidala i R. Skleničková.

Ráno po snídani opět přistavili své vozy členové Lions Club, aby odvezli hůře chodící k vlaku. Ostatní účastníci se vydali s průvodci na vlakové nádraží pěšky. Zde ten den mimořádně zastavil rychlík směrem do Prahy. Těsně před jedenáctou dopoledne si průvodčí vložil do úst modrou píšťalku, která svým hvizdem zakončila festival s označením „TyfloArt 2024“.

Kdybyste se v tu chvíli navrátili do hotelu, zjistili byste, že tři bytosti z jedné nejmenované odbočky se zase procházejí osamělými chodbami hotelu. Tentokráte je ale něco jinak. Kruhy pod očima se zvětšily, avšak ve tváři lze nalézt stopy po mírném úsměvu a snad dokonce i trocha radosti…

A co říci závěrem? Chtěli jsme Vám převyprávět příběh, tak jak jsme jej vnímali my, organizátoři. A tím poděkovat všem dobrovolníkům, kteří pracovali doslova ve dne v noci, aby vše klapalo, našim sponzorům, kteří nás finančně podpořili, všem vystupujícím, kteří přispěli ke zdárnému průběhu festivalu, všem zástupcům obou měst (Sezimovo Ústí a Tábor), kteří byli též velmi nápomocni, vedení SONS, které poskytovalo cenné rady a právní i finanční zázemí pro tak velkou akci, Ministerstvu kultury, bez jehož dotace bychom Vám nemohli nabídnout tak dobrou cenu. Též nemůžeme vynechat hotel a jeho personál, který se o nás staral na profesionální úrovni. A v neposlední řadě Vám účastníkům, kteří jste přijeli a společně s námi utvořili jedinečný zážitek z festivalu TyfloArt 2024!

A pokud se Vám festival líbil, rádi Vás u nás přivítáme i v roce 2025!

Hanka, Kristýnka a Jiří