Beseda na základní škole v Ratibořských Horách

Beseda na základní škole v Ratibořských Horách

I letos jsme se opět vypravily na naší první besedu, a to do školy, kde už nás znají a kde jsme již po čtvrté seznámily děti s problematikou zrakového postižení. Naše kroky vedly do Waldorfské základní školy Mistra Jana v Ratibořských Horách. Beseda se uskutečnila pro děti čtvrté třídy a jelikož je tato třída, co do počtu dětí menší, bylo to velice mile strávené dopoledne.  Hned při výstupu z auta se k nám již hlásila paní učitelka, ze třídy, kterou jsme navštívily v minulém roce a doprovodila nás do školy. Ve škole nás čekalo další milé překvapení. Hlásila se k nám milá paní. A dámy hned podle hlasu poznaly Kristýnu Štrasovou, která nám v naší odbočce před patnácti lety vedla kurz keramiky. Bylo to milé setkání. Pak jsme se již zaposlouchaly do písní, které děti na Waldorfských školách zpívají místo zvonění a společně tak krásně zahajují den. Následně se kolem nás rozpoutal ruch, kdy děti odcházely do jednotlivých tříd. My jsme se odebraly do čtvrté třídy, která se nacházela hned vlevo v přízemí. Jak už jsme věděly z předchozích let, děti ve čtvrté třídě mají téma smysly a vše co s tím souvisí. My jsme si pro ně připravily besedu o důležitosti zraku a o tom, co se děje, když ho nemáme či máme velice oslabený. Zážitek z interaktivní besedy byl pro děti velice zajímavý. Děti byly zvídavé. Jak to vlastně je, když o zrak člověk přijde. Děti si na úvod besedy připravily pro nás zpívání a také nám společně zahrály písně na flétny, zarecitovaly několik básní a pak plné očekávání na nás upřeně hleděly. My jsme dětem představily a pověděly příběh Luise Brailla, pak jsem předala slovo našim dvěma členkám Emě Kumherové a Laďce Svobodové, které jim pověděly svůj příběh se zrakem. Po příbězích dostaly děti kvíz, zda uhádnou, k čemu slouží kartička na podpis a jak se rozeznávají jednotlivé bankovky. Když si to děti vyzkoušely, tak se přesunuly ke stolečku, kde již byla nachystaná Ema a Pichtův psací stroj, Laďka a bodátko s tabulkou a mohlo začít psaní. Děti se velice zajímaly o všechno a samozřejmě si napsaly i své jméno. Já jsem se přesunula ke stolečku, kde byl připraven džbán s vodou a hladinka. Děti si s klapkami na očích zkoušely nalévat vodu, Laďka jim popovídala o dalších pomůckách, které jsou pro ni důležité a které jí usnadňují život. Děti si také zahrály hry pro nevidomé. Zaujalo je Člověče nezlob se a tak si ho s klapkami zkusily zahrát. Děti měly spoustu dotazů a Ema i Laďka jim trpělivě vysvětlovaly a odpovídaly. Děti byly také odvážné, a zkoušely i chození s bílou holí a to i po schodišti a s klapkami na očích. Nakonec jsme jim zapůjčily hru Quardo a popřály hodně štěstí při dalším studiu. Beseda se velice povedla a byla přínosem, jak pro děti, tak i pro samotné nevidomé ženy, které jak samy říkaly, strávily s dětmi krásné smysluplné dopoledne, a ještě k tomu s pěkným kulturním zážitkem. Laďka i já jsme si také mohly pochovat dvě dámy Lucinku a Mrkvičku. To jsou dvě krásně zbarvené morčetí dámy, o které se žáci tamější třídy starají.