Jak že se to má s Marrákešskou smlouvou

Václav Krása, předseda NRZP, nám všem píše: „NRZP ČR osloví ministra kultury, aby smlouva byla co nejdříve ratifikována.“ Na tom není na první pohled nic špatného, až na jednu nepatrnou drobnost: Václav Krása se neobtěžoval s legitimním zástupcem českých nevidomých předem dohodnout, zda o takovou podporu stojí. Je to totéž, jako kdybychom my, SONS, bez vědomí a předběžného souhlasu Václava Krásy hodlali oslovit ministryni práce a sociálních věcí a ministra zdravotnictví ve věci souběhu zapůjčování invalidních vozíků; to nám nepřísluší a nikdy to neuděláme, pokud se na tom s NRZP předem nedohodneme. Václavovi Krásovi šlo o něco jiného: vrazit klín mezi nevidomé, což se mu – pevně doufám – nepodaří. Za ty čtyři roky, co sleduji naše konference, jsem si povšiml příznivého směřování: je tu čím dál míň účastníků, které baví plivat po druhých (teď se například našli zatím jen tři, což je jedno procento z tří set účastníků konference).

Než se dostanu ke smlouvě samotné, musím uvést na pravou míru několik maličkostí:
1) Pan Peterek hovoří ve svém příspěvku o místopředsedovi NRZP, který měl být údajně funkcionářem či pracovníkem SONS. . Má pravděpodobně na mysli pana Jiřího Vencla. Sděluji tímto oficiálně, že pan Vencl nikdy funkcionářem, ani pracovníkem SONS nebyl a nepochybně tuto skutečnost potvrdí, pokud by se ho někdo přímo zeptal.
2) Otázka Vládi Krajíčka „a co SONS?“ by byla na místě, kdyby v době zápasu o Marrákešskou smlouvu a jejího podpisu nebyl přímo voleným členem Republikové rady SONS. kdyby se byl tehdy zajímal, věděl by, co píšu níže.
Především musím říci, že Marrákešská smlouva nebyla nikdy pro SONS životně důležitou prioritou. Nepopíráme její význam a její podpis jsme náležitě podpořili (viz níže Stanovisko SONS k instrumentu WIPO). Na smlouvě mají největší zájem rozvojové země mluvící anglicky (Indie, Nigérie, Ghana a další) a celá španělsky mluvící Jižní Amerika. Jde jim o to, aby získávali zdarma v drtivé většině zvukové nahrávky knih z rozvinutých zemí (USA, Velká Británie, Španělsko). Tomu se brání některé mocné autorské a vydavatelské svazy, tvrdíce, že knihy jsou dnes v nejrůznějších podobách (hlavně v podobě elektronické) komerčně dostupné v podstatě všude, takže si je každý může ve víceméně přístupném formátu za přiměřenou cenu koupit.

Jaká byla realita pro nevidomého čtenáře před Marrákešskou smlouvou? Pohyb brailských knih tištěných na papír byl po celém světě naprosto volný (nevylučuji, že do válečných a jiných nebezpečných zón knihovny knihy neposílaly). S pohybem zvukových knih (nemyslím tím audioknihy koupené u benzínky, ale knihy speciálně načtené pro nevidomé) to bylo horší: nikoli však kvůli autorským právům, ale proto, že slepecké knihovny dávaly vždy přednost domácím čtenářům před zahraničními. I zde však byly výjimky: např. v Paříži existovala do začátku 80. let minulého století velká americká zvuková knihovna, která půjčovala komukoli a kamkoli.

Z uvedeného plyne závěr, že jsme Marrákešskou smlouvu možná vůbec nepotřebovali. Jeden čelný představitel Evropského fóra zdravotně postižených se dokonce (samozřejmě mimo zápis) vyjádřil takto: „Toho spícího psa jsme měli nechat spát.“.

Díky Marrákešské smlouvě dnes britská ústřední brailská knihovna nezapůjčí do zahraničí knihu vydanou a vytištěnou v brajlu na papír ve Spojených státech – jev dříve nevídaný.

S přeshraničním půjčováním, resp. stahováním knih uložených ve speciálních knihovnách to naštěstí (možná i navzdory Marrákeši) není tak špatné: v USA existuje knihovna Bookshare (www.bookshare.org), z níž si může každý zahraniční čtenář/předplatitel stáhnout v podstatě jakýkoli autorským právem chráněný titul s výjimkou některých časopisů a hlavně školních učebnic hrazených z federálního rozpočtu.

O smlouvu podobnou té, jež byla nakonec v roce 2013 podepsána v Marrákeši, usiluje Světová unie nevidomých od roku 2003. SONS se aktivně zapojuje od roku 2009. Prezident i náš právní odborník jednají průběžně podle potřeby s pracovníky příslušného odboru ministerstva kultury. Zatím nejdůležitějším dokumentem, který byl ze strany SONS pro ministerstvo kultury vyhotoven, je „Stanovisko Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR k návrhu Mezinárodního instrumentu/smlouvy o omezeních a výjimkách pro osoby se zrakovým postižením a osoby s poruchami čtení“ ze dne 22. dubna 2013 – tedy dva měsíce před podpisem smlouvy. Zde jej cituji v plném rozsahu:

„Naše organizace velmi vítá návrh mezinárodní úmluvy, která by měla zajistit odstranění autorskoprávních překážek při přeshraniční výměně knih ve formátu umožňujícím přístup k těmto dílům nevidomým nebo jinak zrakově handicapovaným osobám.
Věříme, že i delegace České republiky přispěje na diplomatické konferenci v Marrákeši k tomu, aby i čeští nevidomí mohli v daleko větší míře než je tomu dosud, legálně využívat služeb zahraničních knihoven a dalších institucí, které mají k dispozici díla v přístupných formátech, ať již jde o knihy v Braillově písmu, zvukové podobě či vhodně zdigitalizované.
S nemalými obavami vnímáme zejména v poslední době eskalující úsilí zástupců držitelů autorských práv, kteří se snaží původně zamýšlený a v předchozích větách naznačený účel projednávaného instrumentu výrazně omezit, a to zejména omezením použitelnosti výjimek tzv. komerční nedostupností díla. Jsme přesvědčeni, že zatížením „autorizovaných subjektů“, nebo snad dokonce samotných oprávněných uživatelů nutností prokazovat neexistenci komerčně dostupného díla v přístupném formátu by docházelo k velmi významnému ztížení užití této smlouvy. Obáváme se, že by tak mohlo fakticky dojít k situaci, kdy formální existence tohoto instrumentu na jedné straně a jeho faktická nevyužitelnost na straně druhé by znamenala konzervaci nyní existujícího stavu.
Proto se obracíme na českou delegaci jménem nevidomých České republiky, a žádáme, aby podpořila přijetí fakticky funkčního nástroje, jak bylo nastíněno výše.

Mgr. Václav Polášek
prezident

Zpracoval Mgr. Luboš Zajíc“

Pokud jde o ratifikaci smlouvy, jsou jednání mezi jednotlivými státy i na úrovni EU tajná a nikdo pořádně neví, proč zrovna Česká republika smlouvu ratifikovat nechce. Ve věci ratifikace s ministerstvem kultury jednáme bez siláckých gest a budeme-li kdy vůbec potřebovat něčí radu či podporu, umíme o ni zdvořile požádat.

R. Volejník,
viceprezident