Pokračování přednášky o Novém Zélandu

Druhá část přednášky začínala v Národním parku Tongariro, kam jsme se vydali na celodenní tůru. Park se nachází v centrální části Severního ostrova a jedná se o jedno z nejznámějších a nejnavštěvovanějších míst na Novém Zélandu. Vyrazili jsme brzy ráno z našeho kempu a vydali se do hor. Dole se rozkládá rozsáhlý a místy hustě zarostlý prales. Stromy jsou porostlé mechy a nejrůznějšími rostlinami, všude rostou kapradiny od malých přízemních až po ty stromové. Jak procházíte pralesem výš a výš, začíná se měnit i vegetace. Stromy jsou menší, nahrazují je keře a nakonec jen traviny. Během stoupání jsme prošli geotermálně aktivní oblastí, kde přímo vedle nás stoupala pára ze skalní rozsedliny, kolem cesty byly na dotek teplé horniny a ve vzduchu byla cítit síra. Když jsme dorazili na vrcholky, rozprostřela se před námi obrovská náhorní planina se scenérií hor a sopek kolem. V dáli se v mracích tyčila hora Ngauruhoe vysoká 2287 m, která se proslavila jako hora Osudu ve filmu Pán prstenů. Přešli jsme nad náhorní planinou, míjeli krásná azurová sopečná jezera a vyšplhali se na vrchol Red crater – červený kráter vedle sopky Tongariro. Toto byl cíl naší cesty a před námi se rozprostřela nejfotografovanější scenérie celého Národního parku. Pohled do obrovského červeného kráteru s horou Osudu v pozadí a pak dolů na několik azurových jezer, kolem nichž stoupala pára z geologicky aktivních míst. Po náročném výšlapu a menší svačině nás čekala ještě stejná cesta zpět dolů. Byla to asi nejnáročnější tůra z celého pobytu na Novém Zélandu. Ušli jsme cca 25 km v náročném horském terénu s převýšením cca 800 m.

V národním parku jsme strávili několik dní a navštívili ještě další jeho krásy, vodopády, krásné jezero se starým rybářským molem, zajeli jsme i do oblasti pod nejvyšší horu parku Mount Ruapehu (2797 m). Naše další cesta směřovala na západ do města New Plymouth a k jedné z dominant této části Severního ostrova, osamělé sopce Taranaki. Taranaki svým vzhledem hodně připomíná Mount Fuji v Japonsku. Cesta do západní části ostrova vedla převážně divočinou s minimálním osídlením a mnohdy nás čekalo překvapení v podobě štěrkových cest. V jedné vesnici jsme narazili na starou benzínovou pumpu s nápisem „Benzinka“ kterou prý kdysi vlastnil a provozoval někdo z Čech. New Plymouth je krásné město, kde se nachází rozlehlý botanický park. V jedné jeho části mají i japonskou architekturu. Viděli jsme tu obrovské množství překrásných květin, obrovské stromy, kapradiny, jezera s lekníny, mosty, spoustu vodního ptactva. Večer tu potom probíhal festival světel, nádherná podívaná pro veřejnost, kdy se park rozsvítil nejrůznějšími světelnými efekty. Každá část parku nabízela jinou podívanou. Byly tu barevně osvícené stromy a keře, osvícený vodopád, ulička se světelnými efekty, osvícený most s hudbou a nebo umělé světlušky poletující kolem stromů, které vypadaly jako by byly skutečné. Chvílemi měl člověk pocit, že stojí v noční přírodě Pandory z filmu Avatar. Bohužel tu bylo hodně deštivé a zamračené počasí, takže horu Taranaki, kterou jsme tolik chtěli vidět jsme viděli jen zahalenou v mracích.

Další naší zastávkou byly skalní útvary Three sisters, v překladu tři sestry. Jedná se o pobřežní skály, které se tyčí přímo z pláže a dá se k nim dojít pouze pokud je odliv. Jinak je celá pláž a členité pobřeží plné dalších krásných skalních útvarů zalité mořem. Odtud jsme se vrátili opět do centrální části ostrova, kde nás čekala práce v sadech s kiwi. Ve městě Tauranga jsme se jeden večer sešli s dalšími Čechy co zde žijí, někteří z nich dlouhodobě. Nechybělo pivo a pečená žebírka od slovenského kuchaře, co pracuje v místní restauraci.

Během práce v okolí Taurangy začalo postupně stále více deštivé počasí, tak jsme se rozhodli už Severní ostrov opustit a vydat se na cestu na Jižní ostrov. Míjeli jsme opět Národní park Tongariro a pokračovali přes Desert road, v překladu pouštní cestu, směrem na jih. V hlavním městě Nového Zélandu Wellington jsme se měli nalodit na trajekt, nakonec jsme ale odjezd museli odložit o několik dní a přeobjednat se na jiný. Ten náš zrušili pro technickou závadu trajektu.

Tento čas jsme využili k objevování jižního pobřeží Severního ostrova. Navštívili jsme Pinnacles scenic reserve, oblast s krásnými skalními věžemi a útvary vzniklými erozí. Dojeli jsme až k vzdálenému pobřežnímu majáku odkud se nabízel nádherný výhled. Celé toto pobřeží mi trochu připomínalo obrázky z Norska. Hory prudce klesaly k pobřeží porostlému trávou, u pobřeží bylo pár rybářských vesniček a z hor teklo do moře množství čistých horských říček. Při západu slunce se hory a okolní krajina zbarvily do oranžova a obloha měla velmi výrazné barvy. Na plážích tu byl černý písek nebo skály, na kterých se vyhřívali tuleni. Viděli jsme i tulení školku, malý bazének mezi skalami, kde si hrála skupinka tuleních mláďat. Tady jsem také našla mušle Paua, které se vyskytují jen na Novém Zélandu. Jsou velké jako dlaň a mají výraznou modrou perleť.

Po návratu do Wellingtonu jsme se konečně nalodili na trajekt a přesunuli se na Jižní ostrov do oblasti národního parku Abel Tasman. Navštívili jsme horskou oblast s jezery, kde se vyskytují černí úhoři. V jezeře Rotoiti jich bylo opravdu hodně, plavali pod molem a byli tak zvyklí na turisty kolem, že se vůbec nebáli a dalo se na ně doslova sáhnout. To jsem ale nezkoušela. Kromě vodního ptactva a úhořů tu byli také nechvalně známé sand flies, otravné mušky, které vás doslova sežerou zaživa, horší než naši komáři. Zůstali jsme tedy delší čas na pobřeží a projeli Národní park Abel Tasman. Jsou tu překrásné pláže s bílo-žlutým pískem, azurová voda a zelená vegetace, na mnoha místech pobřeží zajímavé skalní útvary a řeky vlévající se do moře. Je to doslova kousek ráje, jako někde na Tichomořských ostrovech.

Dojeli jsme až k nejsevernějšímu bodu ostrova jménem Pillar point, odkud se táhne osamělá písečná výspa daleko do moře. V této části ostrova téměř není civilizace. Nedaleko se nachází pláž Wharariki beach, nádherné písečné duny a pobřežní pláž, kde foukal neskutečně silný vítr. Pláž je známá pro své skalní útvary vystupující z moře, které byly použity na úvodní obrazovku Windows. V oblasti Abel Tasman se nachází také prameny Waikoropupu, kde je nejčitší voda vůbec.

Původně jsme si chtěli v této oblasti najít práci, to se nám ale kvůli mým vízům nepovedlo, protože byla omezena jen na určité zaměstnavatele v zemědělství. Práci jsem sehnala až v centrální části Jižního ostrova, proto jsme se tam vydali. Cestovali jsme po Západním pobřeží Jižního ostrova, kde rozlehlé pláže postupně přecházely do členitého horského terénu Jižních Alp. Během cesty jsme měli několik zastávek a výletů na zajímavá místa. Patří k nim Pancake rocks, v překladu palačinkové skály. Jedná se o velké množství pobřežních skal, které jsou tvořené vrstvami jakoby na sebe položených palačinek. V těchto místech je opravdu hodně silný příboj a moře se do skal opírá obrovskou silou. Pak už jsme zamířili do hor a mnohokrát přejížděli mosty nad bledě modrými horskými řekami s panoramatem velehor v pozadí. K dalším zastávkám patřila návštěva ledovců Franz Josef glacier a Fox glacier. Na jedné z pobřežních pláží jsme dokonce viděli v dálce lovící delfíny. Fouká tu tak silný vítr, že pobřežní vegetace a stromy rostou jen v jednom směru po větru. Nemají sílu proti větru vzdorovat. Zastavili jsme se také u horských jezírek Blue pools s křišťálově čistou modrou vodou, která je ale opravdu ledová. Ke konci cesty jsme projížděli oblastí úplné divočiny, kde cedule upozorňují, že v místním městečku je poslední možnost natankovat benzín a další možnost bude až v městečku vzdáleném 120 km. Po dlouhé cestě západním pobřežím jsme dorazili k jezeru Wanaka a do stejnojmenného města. Město Wanaka je známé také díky osamělému stromu rostoucímu v mělčině jezera, je často zobrazen na pohlednicích a také na fotkách mnoha turistů. O kus dál, nedaleko městečka Cromwell, jsme se ubytovali a začali s prací v třešňových sadech. Ve dnech volna jsme podnikali výlety po okolí. Vyšli jsme na dva horské vrcholy Roys peak a Isthmus peak. Z nich se rozprostíral nádherný výhled do okolní krajiny, horské vrcholky a obrovská čistá jezera na jedné straně které postupně přecházely do zemědělské oblasti s městečky na druhé straně.

Navštívili jsme oblast Bannockburn, místo, kde se dříve těžilo zlato. Po těžbě tu zůstala krajina, která se podobá  malému americkému Monument valley. Jsou tu úchvatné skalní masivy a věže, dole potom jeskyně a stezky vedoucí suchou polopouštní krajinou.

Jeli jsme také dále do hor navštívit město Queenstown, které Češi přirovnávají ke Špindlerovu mlýnu s tím rozdílem, že je nesrovnatelně hezčí a okolní krajina je dechberoucí. Během cesty touto horskou oblastí jsme zastavili ve sportovním centru Bungeejumpingu. Nadšenci tu skákali z mostu podél strmých skalních stěn nad horskou řekou. Tuhle kratochvíli jsme si ale nechali ujít. Tady jsme naši přednášku zakončili s tím, že bude ještě třetí a poslední pokračování.