Poslední část přednášky o Novém Zélandu

Poslední část přednášky o Novém Zélandu se konala v pondělí 27. května. Níže si o ní můžete něco přečíst.

Poslední přednáška o Novém Zélandu začala v centrální části Jižního ostrova, v oblasti zvané Otago. Po skončení prací v třešňových sadech, kdy jsme volné víkendy vyplňovali výlety po okolí, jsme se nyní vydali dál do horské oblasti Jižních Alp. Podnikli jsme několikadenní výlet podél jezera Wakatipu, nejdelšího jezera Nového Zélandu dlouhého 80 km. Je to zároveň rozlohou 3. největší jezero Zélandu a v některých místech je hluboké až 420 m. Podél břehů jezera jsme jeli cca 50 km z Queenstownu do poslední vesničky Glenorchy, která leží na úplném konci jezera Wakatipu. Cesta sama o sobě je velice krásná a v tomto případě skutečně platí přísloví, že cesta může být cíl. Je zde několik odpočívadel pro turisty, odkud se nabízí pohledy na rozlehlé jezero, nad kterým stoupají černé skalnaté hory, okolní pobřežní vegetaci a pár jezerních ostrůvků. Sama vesnička Glenorchy má pouze 363 stálých obyvatel, je ale přesto velmi turisticky vyhledávaná. Od ní dále už se táhne pouze divočina, kde se občas objeví pár farem, ale jinak jde o neobydlenou vysokohorskou oblast. Právě tato krajina se opět objevila ve filmu Pán Prstenů. Stéká se zde několik horských řek, které pak ústí do jezera. Horská oblast dále od Glenorchy se nazývá Fjordland a je rovněž hodně turisticky navštěvovaná. My jsme tu strávili několik dní, kempovali jsme u řeky s výhledem na mokřady, kde se vegetace na podzim zbarvila do žluta a při západu slunce se celá krajina rozzářila doslova zlatou barvou. Níže na horských svazích se pásly všudypřítomné ovce. Narazili jsme i na ranč, kde se pásla skupinka koní. Bohužel ale byli příliš daleko, tak jsem na ně zkusila volat a pískat a zvědaví koně skutečně přišli až k ohradníku. Díky tomu jsem mohla pořídit krásné fotky koní zblízka přímo pod horským masivem. Po návratu z Glenorchy jsme ještě navštívili města Queenstown, Arrowtown a Alexandra, kde už se stromy zbarvovaly do podzimních barev.  Podzimní městečko Arrowtown bylo asi nejhezčí, co jsem zatím viděla. Všude po okolních svazích i přímo ve městě zářily sytě barevné stromy. Krajina ladila s domy ve městě postavenými ve westernovém stylu. Protože se dříve v této oblasti těžilo zlato, bylo zde i několik obchůdků se šperky a celkově centrum městečka působilo jako známý Klondike na Aljašce. Všude už o sobě dával vědět podzim a blížící se zima. Vinice v oblasti, kde jsme pracovali, nyní byly žluto-červené a některé vrcholky hor už začal pokrývat sníh. Rozhodli jsme se už tuto oblast opustit a to i proto, že jsme měli stále větší problémy s autem a mimo jiné jezdili po autoservisech. Vydali jsme se přes oblast Lindis pass k velkým jezerům a nejvyšší hoře nového Zélandu, Mount Cook. Lindis pass je rozsáhlá oblast menších horských vrcholků pokrytých žlutou trávou, které při západu slunce vypadaly opravdu zajímavě. Tato krajina mi trochu připomínala některé záběry z Islandu. Odtud jsme dorazili k velkým horským jezerům Pukaki a Tekapo.  První z jezer, Pukaki, se rozprostírá přímo pod horským masivem jehož součástí je i nejvyšší hora Mount Cook. Mount Cook má 3724 m a maorsky se jí říká Aoraki. Tady jsme strávili několik dní a vydali se na výšlap do hor. Zaparkovali jsme v údolí na parkovišti a vydali se na výstup ke známé horské chatě Mueller Hut. Celá trasa má jen 4,5 km, ale převýšení je cca 1000 m.  První 2 km se stoupá strmě nahoru po turistické cestě která je vlastně jen jedno velké schodiště. Cca v půli trasy je zastávka s vyhlídkovým místem a malými horskými jezírky, ve kterých se zrcadlí okolní hory. Můžete se pokochat pohledem na protilehlý horský masiv s horou Mount Cook. Pod ním se rozprostírá ledovcové jezero Hooker lake a dál se vine údolí Hooker valley. V popředí se ještě rozkládá velké šedomodré morénové jezero vzniklé z tajících horských ledovců a všechno pomalu přechází do rozlehlého údolí, které se táhne až k jezeru Pukaki. Druhá část trasy je jestě náročnější než předchozí dvoukilometrové schodiště. Jde se v horském terénu plném obřích balvanů a místy jde težko poznat, kudy vlastně vede cesta.  Když se člověk dostane až nahoru, čeká ho kromě krásného výhledu i hodně silný vítr.  Pak následovalo ještě kus cesty kamenitým terénem, než se před námi konečně ukázala červená horská chata Mueller Hut. Mnoho lidí zde přespává, my jsme se však vydali na cestu zpět a velkou část cesty jsme se tak vraceli v úplné tmě s rozsvícenými čelovkami. Cestou nás překvapilo několik vačic, kterým se zde říká opossum.  Jedná se o roztomilé zvířátko asi velikosti kočky. Na Zélandu se ale bohužel tak rozšířilo, že ji místí berou jako škodnou.  Další výlet, který jsme podnikli, byl do už zmíněného Hooker valley. Tento výlet byl o poznání méně náročný, šli jsme hlavně po rovině. Údolí Hooker valley, kterým se vine studená ledovcová řeka, nabízí opravdu krásné přírodní scenérie lemované vysokými horskými masivy.  Přes řeku jsou v několika místech vybudované lanové mosty, které se s vámi houpou tak, že se houpete ještě chvíli potom, co jste z mostu slezli. Došli jsme takto až k jezeru Hooker lake, ve kterém plavaly ledové kry uvolněné z ledovce.  Byl to opravdu fascinující pohled. Ještě jsme zde prošli několik dalších míst, ale pak už jsme tuto oblast opustili, začala být opravdu zima a v noci už mrzlo.  Další z velkých jezer, které jsme navštívili, bylo jezero Tekapo. Toto jezero je hodně navštěvované především na jaře, protože po okolních březích v tu dobu kvetou pestrobarevné lupiny a patří tak k nejfotografovanějším místům na Zélandu. My jsme tu ale byli na přelomu podzimu a zimy, takže místo lupin zdobily břeh žluté topoly, které krásně kontrastovaly se sytě modrou barvou jezera. Kvetly tu také pěkné oranžové květy podobné našemu vlčímu máku. U jezera se nachází malý kamenný kostelík Good Shepherd z roku 1935 a socha ovčáckého psa zhotovená na počest všem ovčáckým psům. Oblast kolem těchto jezer je známá tím, že je to jedno z nejlepších míst kde, se dají pozorovat hvězdy. Je tu minimum světelného smogu a hvězdy září tak jasně a intenzivně, že se to s tím, jak je vidíme tady v ČR, vůbec nedá srovnat. Nachází se zde také socha ptáka Moa, asi 3 metry vysokého, až 250 kg vážícího býložravce příbuzného pštrosům či kasuárům. Bohužel tento nelétavý pták byl lidmi kolem roku 1500 vyhuben. Projeli jsme okolí jezera a vydali se dál. V tuto dobu už jsme měli opravdu velké potíže s autem, mělo za sebou už několik oprav a cesta kterou mělo za sebou už byla hodně znát. Proto jsme změnili naše původní plány a vydali se na cestu do Christchurch, největšího města na Jižním ostrově, kde jsme se rozhodli auto nakonec prodat. Tady jsme pobyli několik dní, navštívili kamarády, co tu žijí a prošli si město. Centrum města je upravené a udržované, nachází se zde rozlehlá katedrála, která kontrastuje s moderními budovami jako je například galerie umění. Prošli jsme také krásný městský park a pobřeží. Z pláže tu vede do moře dlouhé betonové molo, odkud jsme pozorovali západ slunce, všudypřítomné racky a velké vlny ženoucí se k pláži.  Po prodeji auta přišel čas se s Jižním ostrovem rozloučit, koupili jsme letenky na vnitrostátní let Christchurch – Auckland a vrátili se na Severní ostrov. V Aucklandu a jeho okolí jsme strávili poslední týdny našeho pobytu na Novém Zélandu. Přes známé nás u sebe ubytoval jeden Novozélanďan přímo v centru města, takže jsme měli vše potřebné v dosahu. S kamarádem, který v Aucklandu dlouhodobě žije, jsme podnikli několik výletů po okolí. Přidalo se k nám i několik dalších Čechů, tak jsme spoustu věcí podnikali společně. Trajektem jsme navštívili sopečný ostrůvek Rangitoto, který není trvale obydlen. Vystoupali jsme na vrcholek ostrova a prozkoumávali jeskynní systém pod ním. Krásný zážitek byl, když jsme tu za bílého dne viděli místní sovičku zvanou Ruru, jak nás pozoruje z vedlejšího stromu. Navštívili jsme také Aucklandskou zoo a přilehlý velký park s jezerem a množstvím vodních ptáků. Všude byly velké černé labutě, husy, kachny a černé slípky Takahe. Ptáci byli tak zvyklí na lidi, že jsme se mohli posadit přímo vedle nich. Také jsme znovu trajektem navštívili a prošli další část velkého ostrova Waiheke. Kamarád nás přesvědčil, abychom navštívili i věž Sky Tower v centru Aucklandu. Jedná se o televizní a vyhlídkovou věž a zároveň nejvyšší stavbu na Jižní polokouli. Měří 328 metrů. Odtud jsme měli krásný výhled na centrum Aucklandu, přístav, zátoku a přilehlé ostrovy. Odvážlivci si odtud dokonce mohli skočit bungeejumping. Počkali jsme tu na západ slunce a chvíli potom pozorovali noční ruch ve městě. Náš poslední výlet celého pobytu byl opět k pláži Piha, která je rájem surfařů. Projeli jsme okolí a navštívili vodopád Kite Kite, v překladu vodopád papírového draka. Jedná se o třístupňový vodopád s krásnou modrou barvou. Odtud jsme ještě došli na vyhlídku nad mořskými útesy. V dálce byla vidět pláž Kare Kare s černým sopečným pískem, okolní skály a moře ozařovalo zapadající slunce a nad tím vším se mezi mraky objevila duha. Tohle bylo naše poslední rozloučení s Novým Zélandem. Večer jsme se s kamarády rozloučili u posledního piva v restauraci a pak už nás čekala cesta na letiště. Následoval 10 hodinový let do Singapuru. Tady jsme měli několik hodin času, tak jsme si mohli projít vnitřní botanickou zahradu s velkým umělým vodopádem a přilehlou část s obchody a restauracemi. Vše je přímo v areálu letiště na obrovské několikapatrové zastřešené ploše, perfektně udržované a upravené. Ze Singapuru následoval 12 hodinový let do Zurychu. Nad Evropou jsem z letadla vyfotila východ slunce, před kterým jsme vlastně celou dobu letu utíkali. Po přistání v Zurychu následoval poslední krátký hodinový let do Prahy a pak už jen kulturní šok 😊