Vaření na konci května

Poslední pondělí v měsíci se scházíme na lekce vaření. Myslíme si, že prozatím mladá tradice, kterou jsme zavedli teprve začátkem letošního roku, nám nějakou chvíli vydrží, už proto, že společná posezení nás baví. Navíc když je k tomu ještě něco na zub, je radost dvojnásobná. Nezkalí ji ani fakt, že na přípravě jídla se strávníci musí i nemusí podílet. Zatím se přípravě pokrmů věnují dobrovolně a s radostí. Ochotně škrabou a krájejí, míchají a dochucují. O výsledek se podělí a ještě se nestalo, že by si někdo stěžoval, nebo hlásil jaksi… dodatečné neblahé zdravotní následky.

To už jsme asi zažili všichni, že i po výborném obídku od milované osoby, který jsme jedli x krát, máme kolikrát dodatečný zážitek, někdy doslova mimotělní.

Koncem května jsme dělali lehoučké, takřka dietní jídlo – buřty na pivě s bramborem a zeleninovým salátkem. Na přiložených fotkách jsem se snažila zachytit průběh přípravy, obsah talíře i spokojené výrazy strávníků. Jen salát zmizel dřív, než mohly nějaké fotky vzniknout a i ty zbylé musely vzniknout rychle.

Příprava pokrmu

Když se ze špekáčku vypeče tuk, je to vlastně libové maso. Když se to podlije pivem, které se v podstatě vypaří, jen na povrchu kousku prasátka zanechá zajímavou pachuť, jde o jídlo ochucené o vitamín B. Ten zabraňuje únavě, člověka uklidní a hodí do rovnováhy.

Brambory jsou na stolech v českých zemích nějakých zhruba čtyři sta let, cibule o nějaký ten pátek déle, přesněji už od pravěku. V minulosti byla hojně považovaná spíš za lék, čemuž se nemůžeme divit. I dnes na první pohled obyčejná šťáva z cibule dokáže z krku vyhnat vetřelce jedna dvě.

Navíc důvěrně známé chutě, jak známo, konejší duši a v bříšku je pak jako v pokojíčku. A když jste vnitřně spokojeni, nástrahy vnější na vás nemůžou.

Důkazy o kvašení piva jsou staré tisíce let. Archeologické nálezy kolikrát přinesou poznatky sice podivné, ale v tomhle případě věřím, že ohledně pivka nekecají. Představa našeho prapředka z hliněnou miskou s obsahem podobným tomu, co jsme my jedli v pondělí, není úplně zcestná.

Brambory jsme připravili v parním hrnci. A buřty s cibulí v remosce. Strávníků bylo pár, takže osm špekáčků a pár brambor se do nádob v pohodě vešlo. Horší to bude, až začne chodit víc lidí.

Pochopitelně se všude kolem motali naši psí příživníci, které ale páníčkové drželi natolik zkrátka, že chudák Charlie si přišel jen na syrovou bramboru, kterou našel pod stolem a ještě ji musel vrátit. A Prada dostala špičky ze salátových okurek.

Čtyřnožci, když viděli, že z nás nic nevypadne, ba dokonce že nespadne ani nic ze stolů, začali se po místnosti divoce honit a okousávali alespoň sebe navzájem.

To oni vždy tak laškovně skotačí. A poté my, když zametáme, máme lopatku chlupů. Tím, že je jeden bílý a druhý černý, vznikne směs myší šedi.

I to se na fotkách najde.

Snad se nejen z nich pozná, že nás podobná odpoledne baví a vydrží nám to co nejdéle.

A co bude příště, to se uvidí.

Jana Dvořáčková