Víly vily věnce

Kdo by neměl rád podzim a jeho barevné šustivé přírodní krásy? Takový ten pocit, když slunce ještě trochu hřeje, tedy snaží se, ale lezavý vítr má jiný plán a vtírá se pod oblečení, studí na nose a konečcích prstů. Ale vy stejně zůstanete venku, protože trochu prokřehnout vůbec nevadí, když doma čeká útulno a k tomu třeba knížka, nebo trpělivý chundelatý mazlík.

Nejeden z vás si určitě vybaví, jak někdy, alespoň jednou v životě s takovou radostí a rozběhem hupnul do kopky shrabaného listí a vytočil tím toho, kdo se s ní celý den shrabával. Ani výmluvy o blížícím se větru nezabraly. I na psa se to dalo svést.

Kdo by si nespojil jemné zurčení potůčku a vůni jehličnatých větviček. Na procházkách po městě často ještě cítíte libé pachy vzdálených ohňů a žaludek začne kručet, protože kde je oheň, tam se povaluje minimálně jeden kus masa, jako podrážka silný krajíc chleba a něco tekutého na zahřátí.

Třeba čaj, nebo káva, pochopitelně.

Nebo cokoli.

K ohni nebo na procházku, na kterou jsme se vydali i my.

Rozutekli jsme se po kraji a posbírali větvičky, rostliny, listy, kaštany, šípky a šišky. Po taškách.

Žádné ostýchání. Když listí, tak kupku. Když větve, tak na celé věnce. Hodně věnců.

Netrháme z keřů a stromů, sbíráme, co štědrá příroda sama dá.

A dokoupili to, co vyrobit nedokáže.

V úterý 29. října se u nás sešly především víly (a jeden vílák) a dali jsme se do díla. Během bezmála tří hodin vznikly výtvory, za které by se nemusela stydět nejedna (ale jenom ta poctivá) prodavačka hřbitovních dekorací. Dělali jsme totiž především věnce.

Co a kam s nimi zůstalo na rozhodnutí každého z nás. Někdo je možná odnese na hrob předkům. Někdo je doma pověsí na vstupní dveře, nebo naopak dovnitř na zeď, kamkoli. Dokud větvičky voní a moc neopadávají.

Pár jsme jich nechali na odbočce.

A ze zbylého materiálu, který je nám stále líto vyhodit, protože pořád jaksi drží, voní a moc se nerozpadá, vyrobíme možná ještě girlandu, ze šípků čaj a šišky a kaštany si necháme na příště.

Víly z Příbrami