Výroba hmatových obrazů a hodin z mozaiky

Děkujeme, že naši kreativitu v letošním roce podporuje Světluška, Nadační fond Českého rozhlasu.

Díky této podpoře jsme pro vás mohli letos vymyslet nepřeberné množství zajímavého tvoření. O jednom zrovna píšu níže. A ano, zase to berte s rezervou, nadsázkou a snahou o humor.

Váš pohled také vítáme. No ježišmarjá, přidejte se coby autoři reportáží z našich akcí. Nechce se vám psát? Můžete své zážitky namluvit, my tomu už dáme formu.

Ale teď už vážně.

Tvoření, u něhož jsme se sešli v pondělí 13. června 2024, mělo v podtitulu hravý, až jako by laškovný dodatek „tvoříme pro radost.“ Po zkušenosti s mozaikou, a to jsem jen pomáhala, bych spíš řekla „doufáme, že to s námi v průběhu nešlehne a že nás pustí domů, když to nedokončíme.“ To aby si dal člověk něco ostřejšího na kuráž a poté pořádný dlabanec, protože jednomu vytráví, při práci se rozklepe a chvílemi neví, čí je.

Ale proti gustu, že jo, žádný ten… dišputát.

Mimochodem odpověď na původ rčení najdete, nebo už jste našli v červnovém Informátoru.

Možná bychom si mohli v budoucnu dát vědomostní soutěž na pořekadla, abychom poznali, kdo je čtenář zuřivý a koho můžeme považovat jen za knihomola občasného.

Internety říkají, že mozaika (opus musivum, „věnované múzám“) je plošná výzdoba, ornamentální nebo figurální, sestavená z drobných různobarevných kostiček, kolíčků nebo destiček z kamene, keramiky, nebo skla. Upevňují do měkké omítky nebo tmelu.

Já říkám, že spojení něčeho plošného, co se skládá z prťavých kostiček, mě trošičku děsí. Obkládat koupelnu by mohlo trvat i několik… let? A přitom vzpomeňme si, mozaika je výtvor již staršího data. V minulých staletích s ní pracoval kde kdo a její pozůstatky se dají nalézt na mnoha krásných místech Země. Tím je třeba se uklidňovat, protože před vámi to zvládli i jiní.

My naštěstí obkládali jen vázičky, v jiném případě dno krabičky, která sloužila jako rám, nebo ještě v jiném případě přijatelně velký kousek hodin.

Na výběr byly právě hodiny, vázy a moře.

Hodiny měly kulatý tvar ciferníku s vyznačenými čísly a hezky hmatnými ručičkami. V krabici s hodinami byly ještě sáčky s korálky a lepidlem. U váziček byl navíc tmel. Dále každá sada obsahovala malou dřevěnou trojnožku, která poslouží jako stojánek, některé zase mističku a špachtli, právě na finální práci s tmelem. Ten po zpracování vypadá jako řídká kaše, která se špachtlí doslova napatlá na hotový výrobek, nechá zatvrdnout a pak z korálů a kamínků krásně setře houbičkou, která byla též součástí balení. Materiál zůstal jen ve spárách, kam patří a z lesklých a barevných povrchů šel krásně dolů.

Tento fakt se ale hodin netýkal. Na ciferník se lepily kamínky v barvách a množství, jaké tvůrce chtěl. Náš tvůrce moc nechtěl, takže hodiny vypadaly velmi decentně.

Zmiňovaná sada na moře obsahovala drobné střípky bílé a modré barvy. Bílou na písek, modrou na moře. A nesměly chybět rybky různých velikostí a barev, hvězdice, loďka a jiné mořské proprietky. Lepení moře bylo snadné. Dno krabice se pomazalo lepidlem a vysypalo barevným pískem. Rybky se nalepily, a výsledek vypadal fakt vkusně.

S tmelem si hráli výrobci obrazu s vázou. Základem výrobku je nízká čtvercová krabička, do které se celý obraz na konci nalepí. Někdo je maluje, my lepili. Jak bude vypadat, záleží na tvůrci. Ten si pak krabičku může postavit na trojnožku, která slouží jako stojánek na hotový skvost, dát si ji doma, kam chce a vodit k tomu návštěvy.

Kamínky, kostičky a serepetičky

Sáčky s kamínky a kostičkami byly jak barevně (asi osm barev), tak početně (asi hodně kusů) bohaté. Každému určitě na konci nějaké zůstaly. Vázičky si představte jako malou buclatou vázu. Takový ten nejběžnější tvar – dole macatá, úzké hrdlo nahoře se trochu rozšiřující. A pak ji ještě podélně rozpulte. Ano, vázičky se nakonec lepily na pomyslné plátno, tedy stačila jen půlka.

Následovala ona kreativní část lepení pestrobarevných kostiček, které opravdu vypadaly jako maličké dlaždičky. Z jedné strany hezky barevné a hladké, z druhé drsnější bílé.

Vázička se potřela lepidlem a obložila kostičkami, nebo i kamínky. K dispozici byly větší modré, nebo množství tvarů vypadajících jako střepy. Podlouhlé trojúhelníky podzimních barev. Z těch jsme ale nakonec vyrobili květiny, které pochopitelně do každé vázy patří.

Žádný materiál mi nepřipadal ostrý, aby mohl způsobit nečekané zranění, což bylo dobře. Zato ale celkově malé tvary někdy působily trápení, protože se jich do olepených, někdy třesoucích se prstů nachytávalo větší množství.

Pravda, ne všichni svoje výtvory dokončili. Trvalo, než jsme zjistili, jak s malými kousky pracovat. Tmelení vázy tak, aby se vyspárovala každá kostička, také nebylo za pět minut.

Obrazy zatím přechováváme na okně a plánuje se jejich menší doladění.

Kreativní zbytek jara přejeme z Příbrami.

Jana D.