Za Františkem Skoumalem - vzpomíná Jan Příborský

ZA FRANTIŠKEM SKOUMALEM

VZPOMÍNÁ JAN PŘÍBORSKÝ

Zemřel po krátké těžké nemoci dne 3. března 2020 ve věku nedožitých 82 let.

Při posledním rozloučení v pátek 6. března se za deštivého počasí sešla v obřadní síni krematoria v Šumperku víc než stovka jeho přátel, sousedů a členů oblastní odbočky SONS Šumperk i odjinud.

Není divu, že se obřadu zúčastnilo tolik lidí – František byl pohodový člověk, měl hodně přátel v naší organizaci, ale i mimo ni, vždy usměvavý, se smyslem pro humor.

Narodil se 9. září 1938 v Šumperku a svůj život prožil v Bludově a pracovně v Šumperku, tedy kromě školní docházky v Základní škole pro nevidomé v Brně.

V roce 1954 absolvoval telefonní kurz u Josefa Šedivého v Závodě první pětiletky v Šumperku a brzy nato začal pracovat na telefonní ústředně v šumperských pekárnách. V roce 1959 nastoupil do závodu Eternit Šumperk a zde na ústředně pracoval až do odchodu do důchodu.

František patřil k zakládajícím členům organizace nevidomých v Olomouckém kraji, která byla součástí Československého svazu invalidů. Ta byla založena v roce 1959.

O rok dříve, tedy v roce 1958, spoluzakládal Kroužek nevidomých šachistů, který tvořil jádro pozdějšího Oddílu zrakově postižených sportovců Sportovního klubu Olomouc Sigma – Moravské železárny.

Šachy se naučil jako malý chlapec při hospitalizaci na očním oddělení ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Královské hře se aktivně a úspěšně věnoval po celý život.

Zúčastňoval se mnoha turnajů pořádaných jak mateřským oddílem, tak i oddíly v rámci celé republiky, okresních a krajských přeborů i Mistrovství republiky.

Dalším jeho celoživotním zájmem bylo esperanto, které zvládl jako samouk. Byl pravidelným odběratelem několika esperantských časopisů v bodovém písmu, také si dopisoval se zahraničními nevidomými esperantisty.

A ještě měl František jednoho koníčka – v roce 1990 si pořídil radiostanici CB, takzvané „síbíčko“ a stal se vášnivým vysílačkářem.

V roce 1997 při povodních, které zasáhly celou Moravu i Šumpersko, zajišťoval spolu s dalšími kolegy/síbíčkáři informační servis pro oblasti, s nimiž bylo přerušeno telefonní spojení. I později přes vysílačku spolupracoval s civilní obranou, za což obdržel v roce 2016 ocenění od šumperského starosty.

 A nyní k mým osobním vzpomínkám. Do šachového kroužku jsem se zapojil v polovině šedesátých let a tam jsem se samozřejmě mezi prvními setkal s Františkem.

Patřil odjakživa k našim nejlepším hráčům a já jsem z něj měl jako elév velký respekt.

Ale brzy jsme se skamarádili a pak jsme se u šachovnice i mimo ni potkávali po dlouhá léta. Byl také účastníkem prvního letního šachového turnaje v rekreačním středisku ostravské organizace nevidomých a slabozrakých v České Vsi u Města Albrechtice. Bylo to v roce 1972 a pak se opakoval každé prázdniny po mnoho let až do uzavření střediska.

Nedá mi to, abych při této příležitosti nevzpomněl i na další účastníky těchto turnajů, kteří už dnes také nejsou mezi námi, ale na které my pamětníci rádi vzpomínáme.

Byl to např. Václav Šmoldas, který založil šachový kroužek v Olomouci, Vladimír Trávníček, také náš špičkový hráč, Honza Juráň, Standa Kvapil, Pepa Hlavinka, Honza Gřegoř, Lojza Hamrozi, Martin Kikta, Tonda Vaněk, Honza Baldovský, Jarda Flieger a určitě to budou i další, jejichž jména mi teď nevytanula na mysli.

Z České Vsi mám jednu epizodu, na kterou rád vzpomínám. Jednou odpoledne jsme si s Františkem Vladimírem a Standou vyšli na vycházku do okolí. Po cestě jsme hráli šachy, tedy zpaměti a to dva proti dvěma. Krásně nám to šlo a náhle jsme zjistili, že jsme minuli osadu Jelení, kde jsme se chtěli otočit, a že směřujeme do Karlovic, vzdálených od České Vsi 15 kilometrů. A tak jsme se rozhodli, že dojdeme až tam. Až jsme zaslechli hlasy lidí z nějakého rekreačního střediska, tak jsme se obrátili zpět. A opět šla jedna partie za druhou a na večeři jsme dorazili sice trochu opožděně, ale v naprostém pořádku.

A ještě jedna vzpomínka. Po uzavření střediska v České Vsi jsme shodou okolností a náhod zakotvili právě ve zmíněných Karlovicích u Vrbna pod Pradědem (tam se šachové turnaje hrají každoročně dodnes). V roce 1997, už bylo po povodních, které Karlovice hodně poškodili, přivedl

František poprvé mezi nás svého zetě, také šachistu, Rosťu Millera. Později se vypracoval na rozhodčího a toho vykonává doposud.

Rosťa, stejně jako František byl rovněž vášnivým radioamatérem. A tak společně ve volných chvílích běhali se „síbíčky“ po kopcích a lovili v éteru. A zájemce, mezi nimi i mne, po kopcích honili také...

Naposledy jsme se s Františkem Skoumalem setkali na Valné hromadě Oddílu zrakově postižených sportovců před dvěma roky zde v Olomouci. Při příležitosti 60. výročí založení šachového kroužku, 35. výročí založení oddílu a jeho osmdesátin mu byl udělen pamětní list.

Věřím, že i vy, kteří jste Františka znali, také na něj rádi zavzpomínáte.