NA NÁVŠTĚVĚ V MATEŘSKÉ ŠKOLE
Jersín je nevelká, ale samostatná obec na rozhraní žďárského a jihlavského okresu. V budově bývalé základní školy v současnosti sídlí mateřská škola, do které se sjíždějí i děti z okolních vesnic. „Mohli byste za námi přijet, popovídat si s dětmi a něco nám ukázat?“ zeptala se ředitelka MŠ Monika Matulková, a my s Mančinou rády souhlasily.
Ve čtvrtek 31. října, pár minut po osmé hodině ranní, jsme dorazily do Jersína. Uprostřed návsi kaplička, tři rybníky a na trávníku odpočívající půvabná sněhobílá labuť. Po chvíli už slyšíme veselé dětské hlásky, zvoníme u dveří a jedna z učitelek nás vpouští dovnitř. Dóbrýýý den - zní mnohohlasé přivítání a vzájemně se s dětmi představujeme. Přibližně dvanáct děvčátek a kloučků si sedá na koberec do půlkruhu, Mančina s nimi a mne usazují na malou dřevěnou židličku. Zpátky do dětství ...
Zatím jsme o životě zrakově postižených chodili besedovat do základních škol, s předškolní drobotinou musíme trochu jinak. Asi se nám to daří, dětičky se zapojují, prohlíží a osahávají bodové písmo a hmatové obrázky, hledají stejné pytlíčky v hmatovém pexesu, snaží se správným otvorem nacpat shodný tvar do velké kostky. Povídáme si o vodicích psech, o bílé hůlce, o poslouchání knih. Děti jsou zcela spontánní a dokonce se ptají, na co je tohle, jak tohle funguje, spořádaně si stoupají do fronty na vyzkoušení „mluvíka“. „Paní, a proč ta paní nevidí, koukala se moc do sluníčka?“ Paní učitelky si k velké radosti dětí zkouší chůzi s bílou holí a předvádíme, jak nevidomému správným způsobem nabídnout pomoc. Mančina každému předává sluníčko na bílém papíru a pastelku podle přání, děti se usadí ke stolkům a hned tu máme sluníčka nejen žlutá, ale i červená, modrá a zelená. Nástěnný psí kalendář všichni přijímají s nadšením a s radostí, celý příští rok budou chlupáči z SVVP dávat pozor na jejich hry a skotačení. My na oplátku dostáváme dárek a já musím identifikovat, z čeho je udělaný. Smrkovou i borovou šišku poznávám hned stejně jako žaludy a vlašský ořech, ale sušené jeřabiny nepoznávám - stydím se ... To celé tvoří krásnou přírodní veverku, která teď už má své místo na okenním parapetu mezi květináči.
Dětičky odchází do vedlejší místnosti na svačinku, i my usedáme ke stolečku a pochutnáváme si na kávě, čaji a zákuscích, přitom si s učitelkami povídáme o aktivitách školky, o obci samé a jak to taková vesnická školka na kraji okresu nemá jednoduché. Zmiňujeme se o labuti na návsi. Prý tu takhle žije už dva roky, zřejmě nemůže létat, ale lidé se o ni starají. V rybníce má také jednu kamarádku - nutrii.
Svačinka končí a my se přesouváme do tělocvičny, kde pro nás děti připravily program. Zazní tóny klavíru a už se zpívá, skáče, tančí ... Děti, my ne. Takovou energii bych chtěla mít ... Představení končí a my upřímně tleskáme. Dvě hodiny s roztomilou drobotinou a milými učitelkami uběhly jako voda. Vzájemně si děkujeme, bylo to moc fajn a třeba zase někdy nashledanou!