S VĚTVIČKOU MEZI STROMY

Přes výhružky meteorologů svítilo sluníčko, když jsme o půl desáté vystoupili z autobusu a vydali se k prvnímu stanovišti - ke kavárně. Posedět venku nebo uvnitř, popovídat si, dát si něco dobrého, projít se po okolních cestičkách a obdivovat krásu kolem, to byla náplň první hodiny. V půl jedenácté jsme se přesunuli k jinému pavilonu a za chvíli se vítali s paní Zavřelovou a panem Větvičkou. Jeho smysl pro humor je pověstný, a tak bylo hned na začátku veselo a skvělá, uvolněná atmosféra. Usadili jsme se na židlích a lavičkách pod přístřeškem venkovní učebny přírodopisu a těšili se na pěkné a zajímavé setkání. „Tak vy prý jste mě chtěli vidět živého“, smál se pan doktor a na otázku, jestli ho můžeme fotit, odpověděl: „no, když to nebude vadit vám“ a začal dělat - jak to napsat slušně - opičky ... Venku před pavilonem se v zorném poli pana Václava objevila Xasha, hned ji pohladil a když jsme si začali povídat, prvním tématem byla vzpomínka na to, jak se on osobně blíže seznámil se životem nevidomých . Jeho známá (shodou okolností jde o paní Pátkovou, která byla s fenkou Kofilou naším hostem) je předvychovatelkou vodicích psů pro Matyldu. Po setkání s nevidomými lidmi prý chodil po parku, vnímal místo očima, hmatem a objevoval novou tvář stromů a rostlin. Třeba hladit břízu, jak se hladká kůra mění ve hrubou a vrásčitou na dolní části kmene. Finančně podporuje nadaci Matyldu a Help pes, dokonce byl s vodicími psy fotografován do kalendáře. Zatímco jsme naslouchali jeho vyprávění, paní Zavřelová jezdila po parku na svém elektrickém přibližovadle a přivážela studijní materiál - větvičky, snítky a listy. Pan Větvička vzal do ruky první exemplář, nechal ho kolovat, a jestli prý poznáme, o co jde. Úkol byl lehký, libeček čili maggi jsme poznali všichni. Následovaly ukázky zeravu, rezedy, pustorylu - známe spíše jako jasmín, různých druhů růží, máty a dalších rostlin. O každé z nich jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Víte, jak spolehlivě určit, zda se jedná o heřmánek pravý nebo jiný druh? Nožíkem, zapůjčeným od Hanky, pan Větvička rozříznul květ a ukázal, že u toho pravého, je dutý. Že květy růží voní, to víme. Ale růži vinné voní listy, a navíc po jablkách ... Pan Větvička, který je skutečným růžovým specialistou, nám líčil svá putování a „čichová“ vyhledávání této divoce rostoucí růže, rekord prý má při vzdálenosti cca 150 metrů. Povídali jsme si o bezu černém, o akátu, o jedovatých rostlinách, naše oči, ruce a nosy byly pořádně zaměstnané. Řeklo by se - šiška, ale jaké jsou v nich rozdíly. Ta jedna se téměř nevešla do dlaně, druhá měla sotva centimetr, třetí s pichlavými ostny (té se veverky asi vyhýbají). Vyslechli jsme si velmi zajímavou historii stromu jménem metasekvoje čínská, která byla dlouhou dobu považována za vyhynulou. Až ve čtyřicátých letech minulého století byl jeden exemplář náhodně objeven v Číně a pomocí semínek z šištiček vypěstovány mladé sazeničky. Ty se rozšířily do botanických zahrad a potomek z druhé generace roste i v Luži. Většina bylinek, které jsme poznávali (nebo nepoznávali) pocházela ze „zahrádky slečny Diorové“, což je takový voňavý koutek parku. Jestli se chcete na něco zeptat, tak se ptejte, vyzval nás pan doktor. Tak jsme se ptali, na nemocné papriky, na jedovaté rostliny, na pelyněk boží dřevec ... Půl druhé hodiny naprosto netradiční botanické výuky, plné páně Větvičkova inteligentního a svérázného humoru, který skvěle doplňovala paní Jana, zajímavé povídání a nové vědomosti, ze kterých si snad aspoň něco zapamatujeme, krásná příroda ve svěžím jarním hávu - to bylo dopoledne pod hradem Košumberk. Jako poděkování a památku dostal pan Václav knížku o obci Pohled, kde před časem navštívil výstavu květin a dobře ten kraj zná (tak jako skoro všude), Jana předala oběma milým společníkům keramické květináče a Mančina něco sladkého na zub. V ten moment se opět ukázal Větvičkův smysl pro humor. Podíval se na obě bonboniéry a prohlásil „aby to bylo genderově vyvážené!“  Jedna totiž měla červený a druhá modrý obal, čehož jsme si vůbec nevšimli, on ano. Nakonec se svým dárkem přišel Pavel a předal ruličku. Po rozbalení se objevilo jedno z jeho výtvarných dílek, barevná fantazie podobná mozaice, které Pavel tvoří. Moc se líbilo a dlouho je oba chválili. Když paní Zavřelová obdivovala rozměry obrázku, autor skromně podotkl - to je ještě to menší ... Všechny dárky budou mít své místo v tak zvané Větvičkově světničce, která se nachází v jednom objektu léčebny. Pan doktor si potřeboval odpočinout, občerstvit se a připravit na náročný odpolední program. Srdečně jsme jemu i paní Janě poděkovali a rozloučili se. Původně jsme ještě měli na programu konzultaci o přípravě haptické stezky, což bylo prvotním impulsem k setkání. Nevadí, přijedeme znovu.

Do odjezdu našeho autobusu zbývala ještě necelá hodina, vydali jsme se tedy do kopečka ke hradu Košumberk. Na zamčené bráně nápis hlásal, že v dubnu a květnu otevřeno pouze o víkendech. Nevadí, příště ... Zastávka u kavárny, malé občerstvení a v jednu hodinu nástup do autobusu, přistaveného přímo před vrátnicí ochotným řidičem. Po půlhodině jízdy jsme za mírného deště vystoupili na náměstí ve Skutči. Tam jsou restaurace, kavárny, tam je muzeum, informovala naše vedoucí zájezdu Mančina, ve tři hodiny odjezd! Během chvilky se nás dvacet čtyři sešlo ve vstupní místnosti městského muzea. Sympatická mladá průvodkyně si rychle poradila s přepočítáním držitelů průkazů a průvodců a vyjmenovala prohlídkové okruhy. Zlákala nás expozice dějin obuvnictví v regionu a vybrali jsme dobře. Ocitli jsme se v malé světničce, v jaké se svou rodinou žil a pracoval mistr obuvnický. Ševci měli svůj cech jako ostatní řemeslníci. Cechovní prapor, znak a pečeť byly vystavené hned za dveřmi. Kdosi z nás pronesl - švec prťavec, a slečna průvodkyně hned vysvětlila původ tohoto rčení. Existovaly totiž dva druhy ševců - jednak „nováci“, kteří směli šít nové boty, a pak právě ti „prťavci“, kteří mohli pouze spravovat, podrážet a lepit. V malé světničce jsme si mohli prohlédnout běžné vybavení, postel, nádobí, stůl, ševcovský pracovní stůl - verpánek a stoličku, zvanou trdlo, kterou mistr používal při práci. Průvodkyně Lada nám postupně podávala k osahání vzorky zpracovaných kůží - usní od koželuha, teletinu a vepřovici. Potom šablony z tvrdého kartonu, podle nichž švec vykrajoval části svršku obuvi. Aby šablony vydržely, byly jejich okraje oplechované. Ostré nástroje, jako knejp a šídlo jsme raději do rukou nebrali, i když lékárnička byla prý nablízku. Dřevěné kopyto, dratev a floky, ševcovské kladívko, to všechno nám prošlo rukama a slečna průvodkyně podrobně popisovala jednotlivé kroky výroby. Když jsme si do prstů vzali nepatrný kousíček dřeva, pochopili jsme pravý význam rčení - nemám ani floka.  Prohlédli jsme si polotovary i hotové výrobky, boty vojenské, jezdecké holínky s ostruhami, válenky a roztomilé dětské botičky. Všechny boty byly skutečně autentické výsledky práce bývalých mistrů obuvnického řemesla, kterých prý bývalo ve Skutči a okolí velmi mnoho. Nejlépe se místním ševcům dařilo za panování císařovny Marie Terezie, protože bylo potřeba obout obrovské množství vojáků a skutečtí řemeslníci obdrželi státní zakázku. Ve vedlejší místnosti se většina exponátů schovávala ve vitrínách, ale ani nekoukaví nebyli ochuzeni o zajímavosti. Třeba pánská polobotka, dlouhá jeden metr a osm centimetrů, různé nástroje a udělátka. Valchovačka je zařízení na úpravu usní, aby byly měkké a dobře zpracovatelné. Když restaurátoři připravovali nalezené původní zařízení k vystavení v muzeu, nalezli ve valchovačce ukrytý dopis. Napsali jej ševci, pracující na vojenských botách pro vojáky v první světové válce. Byl datován roku 1915 a popisovali v něm těžký život, vysoké ceny potravin v porovnání se svoji mzdou (za pár bot čtyři haléře, vajíčko stálo dvanáct haléřů a kilo sádla čtyři koruny). Následovala novodobá historie obuvnictví ve Skutči - výroba „botasek“, bruslí a dalšího sortimentu. Vzpomínali jsme, kdo takové sportovní botky nosil, jak byly oblíbené, název botasky se používá obecně stále. Rukama nám procházely nejrůznější barevné modely z dřívějška i současnosti a naslouchali jsme výkladu o osudu firmy. Leckdo by si byl rád botičky obul a odešel v nich ... Čas utíkal moc rychle a doba odjezdu autobusu se blížila. Ještě jsme krátce nakoukli do patra, kde je expozice hudebních nástrojů. Dětské housličky, bubínek a mnoho dalších, nejrůznější trubky, pozouny, hoboje, tuby, klarinety, saxofony, dudy, lesní rohy, strunné nástroje, celé tři místnosti plné muziky. Ale to už se opravdu blížila třetí hodina a my museli běžet. Zbývající expozice si necháme na příště ... S úžasnou průvodkyní Ladou jsme se srdečně rozloučili, poděkovali za pěkný výklad i přístup. Na muzejním dvoře ještě nakouknout na venkovní instalace, přibližující těžbu a zpracování kamene a kovářskou práci. Za několik minut už jsme seděli v autobuse a mířili domů. Výlet se vydařil, všichni byli spokojení, i když jsme tentokrát nebyli v žádné restauraci na obědě. Příště ...

Děkujeme Mančině za zorganizování a všem průvodcům za doprovod.

A jestli se vám tento článek zdá moc dlouhý, tak máte štěstí, že si toho už víc nepamatuji ...

                                                                      Marie Heilandová