V KNIHOVNĚ S FRANTIŠKEM NOVOTNÝM

Díky Markétě Gögeové, která dlouho očekávané odpolední setkání zorganizovala, mohlo sedmnáct členů naší odbočky zaujmout místa v prvních řadách. Na stolečku před pódiem byly vyrovnány knížky, ladila se technika a František se srdečně a s úsměvem vítal s přicházejícími. Vždyť má v Havlíčkově Brodě mnoho přátel, čtenářů a posluchačů, které jeho laskavá slova vždy potěší. František je skvělý vypravěč a se slovíčky si velmi dobře ví rady. Humornými vzpomínkami na své přátele Luďka Munzara, Miroslava Horníčka, Karla Zicha, Františka Nepila, Adolfa Borna a další osobnosti našeho uměleckého života každou chvíli vyvolal spontánní a upřímný smích publika. Zároveň bylo zřejmé, jak si těchto přátel vážil a měl je rád, protože všichni to byli úžasní a velmi moudří lidé. Hovořil o spolupráci s Luďkem Munzarem na mnoha rozhlasových pořadech i o knize fiktivních rozhovorů s Karlem Čapkem. Citace z Čapkových esejů, úvah, komentářů a fejetonů jsou odpověďmi na otázky, které trápily lidstvo kdysi a mají svou platnost i v dnešní době. S dojetím se František vrátil k osobě svého dobrého kamaráda Karla Zicha a jeho tragickému odchodu. Vzpomínal na dlouholeté působení coby textař písní Spirituál kvintetu, při jehož koncertech měl občas nelehkou úlohu. Lidé v publiku zadali několik slov - většinou v poezii ne zcela běžných - a František jakožto pohotový básník během dvou písniček napsal báseň, do které uložená slova zakomponoval. A že lze napsat smysluplné a krásné verše i na slova, jako například podvlékačky, strž, jitrnice a další takové lahůdky, to nám sám autor na místě doložil přečtením některých z těchto památných básniček, jejich sbírka vyšla nedávno knižně.  Během programu jsme si vyslechli tři písničky, které otextoval.  Mezi hosty v sále seděla i Jana Vejsadová, kterou často v našich článcích zmiňujeme, a která patří mezi naše věrné přátele a podporovatele. Její spolupráce s Františkem Novotným započala při jednom z jeho prvních vystoupení v našem městě a trvala mnoho let. Poezie a trénování paměti na první pohled spolu možná moc společného nemají, ale tihle dva lidé vytvořili báječnou dvojku, která přivážela radost, hladila duše a bystřila rozum v nespočtu měst a městeček v celé naší vlasti. Děkujeme, Jano a Františku ...

Čas neúprosně plynul a přišlo loučení, snad ne nadlouho. Odcházeli jsme s krásným zážitkem, dobrou náladou a s vědomím, že i v dnešním hektickém rozbouřeném světě je možné na chvíli se zastavit a něco pěkného zažít.

Děkujeme Krajské knihovně Vysočiny, že se díky ní takové věci mohou dít.