VZPOMÍNKA NA WOODYHO

S Woodym jsme se potkali poprvé v roce 2018 když mi ho Milan Dvořák ze Školy pro výcvik vodicích psů, s.r.o. předával. Woody na mě nejdříve trochu vrčel, ale jakmile jsem vzal do ruky přetahovadlo a začal jsem si s ním hrát, byl se mnou kamarád.

Woody mě od té doby provázel téměř pořád. Vždy když jsme chodili ve velké skupině, musel být vepředu. Měl takové ovčácké manýry, že chce hlídat stádo a zvládl mě vždy vyvést tak, abychom šli jako první.

Bavilo ho mě provázet. Jak viděl že beru postroj, tak měl radost. Jen když pršelo, tak ho to moc nebavilo. Možná proto, že mu teklo do uší. Za deště se schovával za mě a já jsem musel nějak hledat cestu a on se držel za mnou.

Z mlsek měl moc rád ty tradiční psí pamlsky, ale z těch, co pro ně moc určeny nejsou mu moc chutnala tlačenka a třeba i vajíčka měl moc rád. Jakmile jsem loupal uvařená vajíčka, tak hned přiběhl a musel jsem mu ho dát. Když měl třeba narozeniny, tak měl rád párek v rohlíku. Bez kečupu, hořčice a trochu vychladlý. To bylo jeho. Moc rád také chodil do pekárny, protože tam vždy dostal špičku rohlíku a někdy i celý rohlík. Když jsme tam nezamířili, tak byl uražený. Do pekárny mě tahal víc než k řezníkovi.

Woody měl moc rád i vodící fenku Xaschu, která patří mé přítelkyni Hance. Vždy si spolu hráli a ona ho často provokovala ke hře.

Co Woodyho bavilo, bylo i utírání tlamy do ostatních, když se napil. Vždy se šel otřít o mě, nebo třeba o postel, o deku.

Co ale rád neměl, tak bylo stříhání drápů. Nakonec ho to naučila jedna cvičitelka na rekondici v Hodoníně. Postavila misku s mlskami před Woodyho a za každý ustřižený drápek dostal pamlsek. Příště už byl mnohem klidnější a už si drápky nechal ostříhat.

Woody byl od loňského léta nemocný. Měl nemocnou slinivku, ale podařilo se mi ho zaléčit.

Vlakem cestoval rád, autobus moc nemusel. Naučil jsem ho povel „couvej“. To dokázal zaparkovat pod lavičku. Vždy si pak ve vlaku našel místo a hezky se usadil. Autem se ale vozil rád a jak viděl, že někde někdo otevřel kufr, tak se hned chystal nastupovat.

Woody se moc rád nosil v náruči, ale třeba nikdy nespal v posteli. Za to vždy koukal, co je na stole a často hypnotizoval třeba chlebíčky, jestli mu třeba na konec v tlamě nepřistanou.

Woody rád chodil do divadla. Líbilo se mu, když tam byli herci ve zvířecích maskách, nebo měli třeba míčky.

Chtěl bych ještě říct pěknou příhodu, co se nám stala. Když se vracíme ke mně vlakem, tak jsme jeli vlakem, který měl asi osm vagonů a náš vagon už nezasahoval na peron. Já jsem z vagonu vyskočil, ale bylo to hodně vysoko. Tak jsem Woodymu chtěl ukázat, ať mi dá packy na ramena a že ho pak sundám. Ale jak jsem mu to ukázal, tak Woody na nic nečekal a skočil na mě. Samozřejmě že jsem to neustál a už jsme byli na zemi oba. On z toho měl radost, že mě tak svalil.

Woody zemřel nečekaně 7. dubna 2024 ve spánku. Je po něm teď všude takové prázdno. Byl to můj první vodící pes.

Byl to člen rodiny, kamarád. Jako vodící pes mi pomáhal hodně, to poznávám až teď když musím chodit bez něj.

Chtěl bych ale moc poděkovat MVDr. Michaelu Horskému, který Woodymu poskytoval sponzorsky veterinární péči.

Také chci poděkovat Veterinární klinice Na Slunci, především MVDr. Petře Žákové, která Woodymu diagnostikovala nemocnou slinivku a pomohla mi ho zaléčit.

Nakonec chci poděkovat i TyfloCentru Jihlava, o. p. s. za doprovody na veterinu i o víkendu, když bylo potřeba.

A díky všem, kteří měli Woodyho rádi.

Zdeněk