Oblastní odbočka Havlíčkův Brod

   Je poklidné letní odpoledne, neděle 13. srpna. Otevřenými okny mlýna POŠTOLKA ve Vísce u Chotěboře zní tóny klavíru a zpěv, melodický a výrazný ženský hlas. V přízemní mlýnici, provoněné sušenými bylinkami a vonnými tyčinkami sedí za stařičkým klavírem štíhlá černovlasá žena. Její ruce hbitě běhají po černobílých klávesách a zpívá národní písně ze souborů Leoše Janáčka, z moravskoslovenského pomezí, z Čech. Před sebou nemá žádné noty. K některým písním přidává malou poznámku, proč právě tu či onu tak ráda zpívá, jaká vzpomínka se k ní váže. Posluchačů není mnoho, setkání vskutku komorní, sedíme tiše jako pěny a to, čemu nasloucháme, vnímáme nejen sluchem, ale i srdcem, jako bychom hudbu i dýchali.

   Klavír utichl, poslední tóny v nás ještě doznívají, pěvkyně Olga Štěpánová a spisovatelka Anna Markowitz v jedné osobě začíná vyprávět o svém životě.

                                          V Lípě 21. srpna 2017

        Ti z vás, co dobře pamatují padesátá léta minulého století a žili na vesnici, měli na vesnici rodiče, nebo jiné příbuzné, si určitě dobře pamatují, že některé Místní národní výbory zřizovaly na tu dobu pokroková opatření, takzvané žňové útulky, a to na pomoc rodinám zemědělců, kteří v době žní od božího rána až do stmívání v potu tváře pracovali na polích.

Přinášíme vám červencové číslo našeho časopisu, které je plné aktualit z naší odbočky, vyprávění a vzpomínání našich členů, luštění a kvízů... 

   Na návštěvu se obyčejně chodí s lahvinkou dobrého vína, bonboniérou, balíčkem kávy či čokoládou. My jsme ale v pondělí 29. května ve svých taškách měli dětské piškoty, mrkev, kočičí granule, suché pečivo a chléb.

   Co nás v Záchranné stanici zvířat v Pavlově u Ledče nad Sázavou čeká, to jsme tak trochu věděli. Pan ředitel Zbyšek Karafiát si s námi v loňském roce o své práci popovídal do našeho časopisu. Těsně před cílem nám cestu trochu zkomplikovala rekonstrukce silnice, ale řidič pan Vítek neohroženě projel staveništěm a ve správnou chvíli odbočil směrem, kam ukazovala slaměná vydra.

K záslužné činnosti Senior Pointu patří mimo jiné také pořádání přednášek pro veřejnost na různá témata ze zdravotnictví. Ve středu 10. května 2017 přišel na řadu zrak a oči.

   „Dnes tu máte šestou a sedmou třídu, snad budou hodní“, pravila paní ředitelka, když nás zavedla do velké třídy s mnoha okny. V lavicích se postupně usadilo dvaadvacet žáků.

  Po jednání Oblastní rady 3. dubna jsme se za mírného deště vydali na exkurzi do knihvazačské dílny se zajímavým názvem SEMiTAM v Havlíčkově Brodě. V přízemí rekonstruované vily v ulici Na Valech nás přivítala dcera paní majitelky a mladé zaměstnankyně, včetně roztomilého, sotva dvouletého klučiny, který se nás vůbec nebál. A to se nás do dílny nahrnulo dvanáct!

   Ode dne, kdy jsem opustila školní lavice, už uplynulo hodně času. V posledních letech se tam občas na pár hodin vracím, i když ne s učebnicemi a domácími úkoly. Místo do lavice usedám za učitelský stolek a v duchu si skládám slova, kterými bych alespoň částečně zaujala své posluchače- žáky 7. a 8. tříd. Místo zkoušen, výkladu a testů zkušených pedagogů se snažím přiblížit dětem život lidí se zrakovým postižením.

  Z pražského ústředí přišel mail. Počet členů v odbočkách klesá, naopak stoupá věkový průměr, je malý zájem o sociální služby, které SONS poskytuje. Je třeba s tímto nepříznivým vývojem něco dělat, změnit strategii a přístup atd. Proto se všichni zaměstnanci, případně předsedové, povinně zúčastní semináře, který povedou lektoři z České spořitelny. Téma- jak se chovat ke klientům, jak získávat nové členy. Když jsme o tomto školení hovořili na setkání zástupců odboček Kraje Vysočina, nevládlo žádné velké nadšení, pocity a očekávání spíše skeptické.

  Po celkem slušném sportovním výkonu- výstup poměrně strmým a úzkým schodištěm do třetího patra- se nás v klubovně Českého svazu žen v Havlíčkově Brodě sešlo šestnáct, členky ČSŽ a my dvě. Posadily jsme se kolem velikého stolu a rozproudila se živá debata o všem možném, jak to bývá „mezi námi děvčaty“ zvykem…

   … tak začíná refrén populární písničky někdy z 60. let minulého století.

Nás se ve čtvrtek 20. dubna také sešlo jedenáct. Nebyli jsme - podle následujících slov písničky – „láskou opilí“, ale popravdě- zůstat v té útulné místnosti a pokračovat v ochutnávání, nevím, nevím, jak bychom dopadli…

   Lidé s postižením zraku jsou proti vidícím znevýhodněni v mnoha ohledech, včetně osobní bezpečnosti. Například člověk s bílou holí může být snadnějším terčem pro zloděje. Proto jsme si do naší oblastní odbočky pozvali odborníky, příslušníky Policie ČR a členy Klubu karate, pana Pecku a pana Kopeckého.

   Když otevřete dveře a vstoupíte do Magického krámku Elišky Beránkové, nepřivítá vás černý kocour s planoucíma očima (ale pravda je, že na pultě stojí černý havran, z hygienických důvodů pouze plastový). V útulné místnosti vkusně zařízené bílými stolky, židlemi, poličkami a vitrínami vás přivítá sympatická a usměvavá čarodějnice s uhrančivýma očima. Což podle jejích slov některé návštěvníky překvapí, až téměř zklame :) 

TENTOKRÁT SI POVÍDÁME S HANOU LACINOVOU

  V oddělení specializovaných služeb Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě jsme byli vždy vlídně přijati a naše přání byla s úsměvem splněna. Jednou z ochotných tamních pracovnic je i paní Hana Lacinová, v současnosti vedoucí útvaru služeb.

Rádi bychom jí poděkovali za spolupráci a za přízeň, kterou zrakově postiženým věnuje, a při té příležitosti ji trochu vyzpovídali.

Na stolech leží puška s bajonetem, pistole a brašna na náboje, řetízky na spoutání delikventa, šavle a další předměty, které se v zasedací místnosti Městského úřadu zcela běžně nevyskytují.

Přinesl je s sebou náš host, příslušník Policie ČR, nadstrážmistr Ondřej Lauda z oddělení v Chotěboři.

Březnové povídání s panem Václavem Větvičkou.  

Letošní zima nám popřála opravdu bohatou porci mrazivého dechu a sněhové nadílky. Závějemi jsme se prokousali do března, sluníčko nabírá na síle a příroda se probouzí. Když jsme přemýšleli, koho na prahu jara požádat o rozhovor, jedno jméno bylo nasnadě. Člověk, který přírodě rozumí, mnoho o ní ví, je jeho životní náplní a láskou, moudrý, laskavý, pracovitý, skromný, vtipný, stále plný energie…

   Hematit, achát, ametyst, růženín, šungit, jaspis, malachit… vyjmenovávat názvy více či méně známých minerálů a polodrahokamů bychom mohli ještě dlouho a dlouho. Máte je rádi? Líbí se vám jejich barvy a tvary, vidíte v nich krásu přírody, nebo také věříte v jejich příznivé působení na fyzické i duševní zdraví, cítíte v nich tajemno a zvláštní sílu? Někteří si jistě pamatujete na zajímavé povídání s člověkem, který si s kameny dobře rozumí- s panem Janem Nejedlým z Častrova na Pelhřimovsku.