Oblastní odbočka Havlíčkův Brod

Ve středu 2. dubna jsme navštívili krásně opravenou budovu staré radnice na Havlíčkově náměstí v Havlíčkově Brodě.

Paní průvodkyně naší více než dvacetičlennou výpravu provedla krásnými prostory, povídala o historii daleké i nedávné a my jsme vzpomínali, jak v těch místech bývalo oddělení specializovaných služeb, kam jsme si chodili půjčovat zvukové knihy nahrané na kazetách, pozdejí CD discích a jak jsme nakonec chodili už jen s malým flash diskem.

Byli jste se už podívat na výstavě zrakově postižené malířky Silji Korn?

Až do konce dubna máte možnost v Krajské knihovně Vysočiny v Havlíčkově Brodě.

Naši členové i se svým psím doprovodem už tu byli :-)

A protože část výstavy je v prostorách kavárny, pohodlí je zaručeno! 

Ve společenském sále Krajské knihovny Vysočiny se již od patnácté hodiny odpolední začali scházet lidé. Byl čtvrtek 20. března a my všichni jsme si přišli pro pohlazení. Pro takové pohlazení po duši, jaké umí František Novotný, básník a spisovatel, textař a mnohaletý „rozhlasák“.

Jen pár minut před začátkem pořadu jsem Františka nesměle poprosila, jestli by pro nás nekoukavé mohl napsat pár veršů pro potěšení. Stalo se. Se skromností velkým lidem vlastní vzal tužku a papír a jen tak mezi řečí nám svými slovy poslal tento vzkaz:

Nad osudem rukou lomí

mnozí z mnohých lidí

Příkladem jsou nevidomí

kteří srdcem vidí

S těmi mluvím nejraději

o lásce a o naději

A jak to bylo dál? Rozklikněte a přečtěte si ...

Výstavu kompenzačních pomůcek, kterou jsme pořádali v říjnu loňského roku v Havlíčkově Brodě, navštívilo také několik studentek Akademie Světlá nad Sázavou. Paní učitelku téma zaujalo a na místě jsme se dohodli, že pro ně uspořádáme o životě zrakově postižených přednášku přímo ve škole. Středa 12. března vyhovovala oběma stranám a zájem projevila i studentka žurnalistiky Tereza, která s naší výpravou navštívila Senát ČR a zpracovává bakalářskou práci o nevidomých. Paní učitelka Olga Blažková nás přivítala před školou a my jsme se hned zvědavě vyptávali. Akademie poskytuje vzdělání v neuvěřitelném množství čtyřiceti studijních a učebních oborů více než šesti stovkám studentů a učňů. Vedle gymnázia, ekonomického, sociálního a dalších čtyřletých oborů studia zde odborné i praktické vědomosti získávají skláři, keramici, bytoví designéři, pečovatelky, truhláři, kameníci, kováři, zlatníci ... S výsledky jejich práce se návštěvník školy setkává na každém kroku - vstup do areálu střeží dva kamenní rytíři, obdivovat můžeme zdobené kované mříže, barvami zářící skleněné vitráže, keramiku. Po širokém schodišti jsme vystoupali do třetího patra, kde jsme se usadili v reprezentačních prostorách školy, v aule. Po zazvonění začala přicházet děvčata - opravdu jen děvčata, žádný chlapec. Byly to studentky sociálního oboru a budoucí pečovatelky, zhruba tři desítky dívek. Přednáška či spíše beseda probíhala podobně jako všechny předchozí, které jsme na školách pořádali. Protože o životě s postižením zraku povídáme jak v mateřských, tak na základních školách i pro středoškoláky, musím si vždy uvědomit, ke komu mluvím ... Během první vyučovací hodiny jsme hovořili o tom, co život slabozrakých a nevidomých přináší a co člověku bere, co se musí naučit zvládat, kdo mu pomůže, jak se k takovým lidem chovat a umět jim správně pomáhat. Samozřejmě padaly podobné otázky - odkdy nevidím, jak zvládám to či ono ... S paní učitelkou i s dívkami jsme se dohodli, že nebudeme mít přestávku a „pojedeme“ dál. Pozornost studentek se zaměřila na drobné kompenzační pomůcky, které jsme s sebou přivezli na ukázku, například ozvučené telefony, mluvík, hmatové pexeso a kostky, populární drobnosti jako podpisová šablonka a párovače ponožek. Zájem vzbudily ukázky Braillova bodového písma a plastických hmatových obrázků, náš časopis Paprsek, reflexní pásky pro zrakově postižené a další. Mančina jim vše předváděla a vysvětlovala, Tereza si pilně zaznamenávala své postřehy a já dávala odpočinout hlasivkám. S klapkami na očích si dívky zkoušely role nevidomého při chůzi s bílou holí a jeho průvodce. Zajímaly je informace o vodicích psech, o jejich výcviku a významu pro nevidomé. Výše ceny takového čtyřnohého pomocníka je překvapila. Informovali jsme je i o příspěvcích na pořízení dalších kompenzačních pomůcek a o krajských střediscích Tyfloservisů a TyfloCentra. Druhá vyučovací hodina se chýlila k závěru, a přestože jsme se dohodli, že besedu ukončíme o malinko dřív, dívky přicházely s dalšími otázkami. Tereza si zatím popovídala s několika studentkami o tom, co si ze setkání odnesou a čemu se chtějí věnovat po ukončení studia. Velkou radost nám udělal „kousek jara“, jak paní učitelka nazvala kvetoucí petrklíče, které jsme si odváželi jako poděkování. Odjížděli jsme s dobrým pocitem a děkujeme za milé dopoledne studentkám i paní učitelce.

Pamatujete si ještě tu básničku? Polámal se mraveneček, ví to celá obora, o půlnoci zavolali mravenčího doktora ...

Při přednášce manželů Pavla a Kláry Bezděčkových z jihlavského muzea jsme říkadla a básničky o mravencích nerecitovali, ale dozvěděli jsme se o nich spoustu zajímavostí. Na Ferdu mravence však nakonec došlo, a bylo to velké překvapení ... Naši hosté se zkoumání a pozorování drobných příslušníků tohoto blanokřídlého hmyzu věnují již dlouhou dobu, mravenci dokonce mohou za jejich seznámení a manželství. Jak paní Klára vtipně poznamenala: Mravencům se většinou věnují manželské páry, protože s takovým člověkem by nikdo normální nevydržel. A víte, kde si Klára s Pavlem řekli „ano“? Na Mohelenské hadcové stepi, protože tam je nejvyšší zastoupení druhů hmyzu v České republice ... Bezděčkovi jsou velmi sympatičtí, poutavě a zajímavě vyprávějí a je znát, že jejich práce je pro ně zároveň koníčkem. Pracují sice v muzeu, ale při svých výzkumech cestují po mnoha zemích světa a patří mezi absolutní špičku „mravencologů“ v naší republice. Při jejich přednášce padala samozřejmě i nějaká ta latinská jména, ale jinak bylo jejich vyprávění velmi srozumitelné, vtipné i poučné ..

Rozklikněte si příspěvek a dozvíte se víc! :-) 

Srdečně zveme na besedu s Františkem Novotným, která se uskuteční ve čtvrtek 20. března od 16 hodin v sále Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě. 

Zveme Vás na výstavu obrazů německé nevidomé malířky Silji Korn, která se koná v rámci 31. ročníku festivalu Dny umění nevidomých. 

Obrazy si můžete prohlédnout v prostorách Krajské knihovny Vysočiny.

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a přispění Krajské knihovny Vysočiny.

Ú N O R

V lednu bylo sněhu málo,

zbývá ale naděje,

na „Jizerskou padesátku“

že ho ještě navěje.

Běžkařů jsou všude davy,

také mnozí diváci,

i když všichni nevyhrají,

užijí si legraci.

Únor bílý pole sílí,

sněhu je už metr,

zimní bunda s kožešinou,

pod ní teplý svetr.

Za měsíc už bude jaro,

slunce trochu síly má,

pod okny pak sníh roztaje,

objeví se sněženka.

veršovala naše členka Hana Fikarová

.. tentokrát i s bonusem od pana načitatele Františka Kováříka!

Až si, naši milí čtenáři, budete v Paprsku číst tento článek, v kalendářích už budeme mít lednové datum roku 2025. Snad si ti, kteří mohli 10. prosince „ke Kroupům“ přijít, tradiční předvánoční setkání rádi připomenou ...

V oblíbené restauraci jsme se začali scházet již před polednem. Jídelnou voněly nabízené obědové dobroty a mnozí si hned objednali, na co měli chuť. Venku bylo sychravo, horké nápoje přišly vhod a zahřály i zkřehlé ruce. Xasha klidně odpočívala pod stolem, a její rolničku jsme vůbec nezaslechli. S přibývajícími minutami přibývalo i obsazených míst. Mančina vítala přicházející a brala od nich zabalené balíčky. Letos jsme nepořádali klasickou tombolu, ale každý přinesl jeden dárek na společnou hromádku a pak podle vylosovaného čísla dostal dárek jiný. Díky vynalézavosti, nápaditosti a smyslu pro humor se při rozbalování ozývaly obdivné výkřiky i smích. Všichni měli radost a vzájemně si sdělovali, co dostali - keramické hrníčky a drobnosti pro radost, vonné svíčky, tašky, kosmetiku, čokoládové figurky, stylové drbátko, láhve pěnivého moku a spoustu dalších věcí. Bylo nám líto, že několik přátel přijít nemohlo, i tak se nás sešlo dvacet osm a rádi jsme mezi sebou přivítali dva z pozvaných hostů - Jaroslavu Šoupalovou a Markétu Gögeovou, které celkový počet účastníků doplnily na třicet.

Po krátkém uvítání, přání krásného prožití vánočních svátků a všeho dobrého do nového roku od předsedkyně zaznělo poděkování za to, co děláme a organizujeme. Všechny pozdravila Markéta z Krajské knihovny Vysočiny. Ta klientům nejen pomáhá s výběrem audioknih a spolku s pořádáním akcí, ale pro každého má vždy milý úsměv a slova povzbuzení. Hovořila o plánovaném pořadu Františka Novotného, který by se v KKV měl konat v březnu příštího roku. Také nám vyřídila pozdrav od kolegyň z knihovny, což nás moc potěšilo. O zatím nejaktuálnější novinky ohledně výměny průkazů ZTP a ZTP/P se s námi podělila paní Šoupalová z Úřadu práce. Víme, že se na ni můžeme kdykoliv obrátit se žádostí o pomoc při vyřizování úředních věcí, vážíme si jejího lidského a přátelského přístupu. Vyřídili jsme pozdrav od senátora Jana Tecla, který se omluvil z pracovních důvodů a předali jeho srdečné vánoční a novoroční přání. „Patronka“ naší odbočky Jana Vejsadová také nemohla přijít, i ona se připojila k přáním všeho dobrého. Je skvělé mít kolem sebe tolik lidí, kteří nás podporují, mají rádi a můžeme je považovat za přátele. Nechybělo ani překvapení a dojetí, to když se po letech neočekávaně setkaly bývalé studentky se svými někdejšími učitelkami. Radost byla na obou stranách a hned se mohlo vzpomínat.

Na stolech vonělo domácí vánoční cukroví, které na ochutnání a dotvoření sváteční atmosféry přinesli někteří pilní kolegové a kolegyně. Kolikátá vánočka od Hanky už to byla, to bychom ani nespočítali - ale výborná byla jako vždy. Povídali jsme a vzpomínali, vyprávěli historky, zábava plynula a čas také. Postupně odcházející se při loučení přidávali k vzájemným přáním pohodového prožití Vánoc, hodně štěstí, radosti a především zdraví do blížícího se roku 2025. Toto přání, byť stále opakované, nikdy nebereme jako prázdnou frázi.

Znovu se potvrdilo moje oblíbené rčení, že nejsme pouze členové spolku, ale především přátelé. Díky všem za to ...

Na rozhledny se vždy vystupuje po schodech nahoru, do rozhledny v Krajské knihovně Vysočiny však lidé přicházejí pohodlně po rovině.  Nazývá se tak otevřený prostor v klidnější zadní části budovy, s prosklenou stěnou a krásným výhledem na řeku Sázavu. Právě toto místo slouží k pořádání mnoha neformálních setkání a akcí pro návštěvníky. Havlíčkobrodská knihovna nabízí nejen množství knih a časopisů, možnost studia a vzdělávání, odpočinku a příjemného posezení v kavárně. Setkáte se zde se sympatickými a ochotnými pracovnicemi a pracovníky, konají se výstavy a mnoho kulturních akcí. Tato knihovna opravdu žije ...

S nápadem uspořádat při Dni nevidomých besedu pro veřejnost přišla v roce 2022 Monika Bobková. Rozhodli jsme se pokračovat, a tak na čtvrtek 14. listopadu letošního roku připravila Markéta Gögeová ve spolupráci s naší odbočkou již třetí ročník. Před čtrnáctou hodinou už byli na místě Zdeněk s Hankou a věrná Xasha, postupně přicházeli další členové. Markéta všechny srdečně vítala a usazovala na připravené židle. Naproti se pomalu zaplňovala místa, určená posluchačům. Pro ně byly na stole připravené ukázky kompenzačních pomůcek, knihy s bodovým písmem a časopisy, za námi obrazovka s prezentací.

Markéta Gögeová uvítala přítomné a vysvětlila, proč a při jaké příležitosti jsme se sešli. Představili jsme Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých, kdo jsou její členové a jaké má poslání. Povídání o vodicích psech vždy účastníky zaujme, pohladit si pejska chtějí děti i dospělí. Při promítání ilustračních fotografií jsme vzpomínali, co všechno jsme letos společně podnikli, kde všude jsme byli a jaká krásná místa jsme navštívili. Padlo také několik dotazů, a koho zajímaly, prohlédl si pomůcky a vystavené předměty. Předpokládaná hodina rychle utekla, rozloučili jsme se s návštěvníky, ale nám se ještě domů nechtělo.

Moc nás potěšilo, že mezi nás přišla i paní ředitelka Jitka Hladíková a další pracovnice knihovny, milým překvapením byla Monika Bobková s klidně spící Kristýnkou v kočárku. Usadili jsme se kolem stolů a ochotný pan kavárník se přišel zeptat, co dobrého si dáme. Společně jsme strávili další příjemnou hodinku, vyřešili technický problém s telefonem, vzpomínali

a plánovali. Stromy u Sázavy pomalu ale jistě zmizely v podvečerním soumraku a nastal čas společnost rozpustit. Tak zase za rok v rozhledně ...

Prezident SONS ČR Luboš Zajíc zaslal odbočkám spolku dopis, ve kterém informuje o výši celkové částky, vybrané při letošní sbírce Bílá pastelka.

Celkem bylo od dárců získáno 5.181.371 Kč, což je proti roku 2023 navýšení o 510.820 Kč.

Luboš Zajíc upřímně poděkoval všem dárcům za jejich podporu a příspěvky. Zároveň ocenil obětavost a aktivní přístup všech dobrovolníků, studentů a členů.

Pokud jde o naši havlíčkobrodskou odbočku, vybrali jsme celkem 38.413 Kč.

Blahopřání a poděkování míří do Základní školy Přibyslav. Dobrovolníci z řad žáků této školy se i letos stali nejúspěšnější skupinou v kraji Vysočina. V jejich pokladničce byla částka 8672 korun českých. Obdivuhodné je to, že se tak stalo již třetí rok za sebou! Dívky byly pozvány do rezidence pražského primátora na slavnostní vyhlášení, koncert a raut. Odpoledne měly možnost zúčastnit se komentované prohlídky historické budovy Národního divadla.

A ještě jedno krásné číslo a poděkování - v pokladničce, o kterou pečovali Mančina a Pepa, se sešlo 11.373 Kč.

Jersín je nevelká, ale samostatná obec na rozhraní žďárského a jihlavského okresu. V budově bývalé základní školy v současnosti sídlí mateřská škola, do které se sjíždějí i děti z okolních vesnic. „Mohli byste za námi přijet, popovídat si s dětmi a něco nám ukázat?“ zeptala se ředitelka MŠ Monika Matulková, a my s Mančinou rády souhlasily.

Ve čtvrtek 31. října, pár minut po osmé hodině ranní, jsme dorazily do Jersína. Uprostřed návsi kaplička, tři rybníky a na trávníku odpočívající půvabná sněhobílá labuť. Po chvíli už slyšíme veselé dětské hlásky, zvoníme u dveří a jedna z učitelek nás vpouští dovnitř. Dóbrýýý den - zní mnohohlasé přivítání a vzájemně se s dětmi představujeme. Přibližně dvanáct děvčátek a kloučků si sedá na koberec do půlkruhu, Mančina s nimi a mne usazují na malou dřevěnou židličku. Zpátky do dětství ...

Zatím jsme o životě zrakově postižených chodili besedovat do základních škol, s předškolní drobotinou musíme trochu jinak. Asi se nám to daří, dětičky se zapojují, prohlíží a osahávají bodové písmo a hmatové obrázky, hledají stejné pytlíčky v hmatovém pexesu, snaží se správným otvorem nacpat shodný tvar do velké kostky. Povídáme si o vodicích psech, o bílé hůlce, o poslouchání knih. Děti jsou zcela spontánní a dokonce se ptají, na co je tohle, jak tohle funguje, spořádaně si stoupají do fronty na vyzkoušení „mluvíka“. „Paní, a proč ta paní nevidí, koukala se moc do sluníčka?“ Paní učitelky si k velké radosti dětí zkouší chůzi s bílou holí a předvádíme, jak nevidomému správným způsobem nabídnout pomoc. Mančina každému předává sluníčko na bílém papíru a pastelku podle přání, děti se usadí ke stolkům a hned tu máme sluníčka nejen žlutá, ale i červená, modrá a zelená. Nástěnný psí kalendář všichni přijímají s nadšením a s radostí, celý příští rok budou chlupáči z SVVP dávat pozor na jejich hry a skotačení. My na oplátku dostáváme dárek a já musím identifikovat, z čeho je udělaný. Smrkovou i borovou šišku poznávám hned stejně jako žaludy a vlašský ořech, ale sušené jeřabiny nepoznávám - stydím se ... To celé tvoří krásnou přírodní veverku, která teď už má své místo na okenním parapetu mezi květináči.

Dětičky odchází do vedlejší místnosti na svačinku, i my usedáme ke stolečku a pochutnáváme si na kávě, čaji a zákuscích, přitom si s učitelkami povídáme o aktivitách školky, o obci samé a jak to taková vesnická školka na kraji okresu nemá jednoduché. Zmiňujeme se o labuti na návsi. Prý tu takhle žije už dva roky, zřejmě nemůže létat, ale lidé se o ni starají. V rybníce má také jednu kamarádku - nutrii.

Svačinka končí a my se přesouváme do tělocvičny, kde pro nás děti připravily program. Zazní tóny klavíru a už se zpívá, skáče, tančí ... Děti, my ne. Takovou energii bych chtěla mít ... Představení končí a my upřímně tleskáme. Dvě hodiny s roztomilou drobotinou a milými učitelkami uběhly jako voda. Vzájemně si děkujeme, bylo to moc fajn a třeba zase někdy nashledanou!